Skupina trpaslíků se desorientuje podle buzoly
5.8.2010 - Výpisky ze sobotních Lidových novin z 31. července 2010 a glosy a otázky k nim.
Miroslav Zámečník prý pracoval coby konzultant pro Tomáše Chrenka,
vlastnícího zdravotní síť Agel. Na Wikipedii ani ve webové vitríně jeho
zaměstnavatele BOSTON VENTURE Central Europe se o tom nepíše. Upřímně,
v jeho dosavadní kariéře by to nebylo nic moc výjimečného. Musím se ale
zeptat, jestli to věděli zelení (resp. kdo ve SZ), když se před
prohranými volbami chlubili, že právě Zámečník jim psal tzv. ekonomický
program? Je to náhoda, že poslankyně Zubová a Jakubková, které se
v minulém volebním období přidaly k Ludvíku Hovorkovi (KDU-ČSL) v jeho
kritice Agelu, byly posléze vyloučeny ze strany? Společně se snažili
lépe regulovat fungování zdravotních pojišťoven a omezit možnosti jejich
propojování s poskytovateli zdravotní péče. Jaká je vlastně politika
zelených pro zdravotnictví? Vědí to oni sami?
Týž Miroslav
Zámečník v rozhovoru říká, že cena léku (v ČR) je „průměr tří
nejlevnějších léků v Unii“. Kdepak, je to složitější. Na serveru
penize.cz jsem našel tento snad přiměřeně dlouhý a srozumitelný popis:
Státní úřad pro kontrolu léčiv „určuje maximální cenu, za kterou je smí
výrobce do ČR dodávat. Vychází z průměru výrobních cen v zemích
referenčního koše (tvoří ho osm členů EU), nebo průměru tří nejnižších
cen v EU, či výrobní ceny nejbližšího terapeuticky porovnatelného
přípravku v Česku nebo v Unii. Někdy může určit cenu výrobce
nebo držitel licence. Jde o maximální cenu, kterou nelze překročit.
Pacient ale za lék zaplatí víc. K ceně výrobce si lékárna připočítá
přirážku (i ta má regulovanou horní hranici), o niž se dělí s
distributorem, a k tomu DPH.“
Evoluční biolog Jan Zrzavý se
zamýšlí nad kauzalitou a korelací. Jako vedlejší produkt má provokativní
(mrazivý, ale trefný, i když zjednodušující) ekopolitický postřeh:
mimořádně zaostalým krajům nyní říkáme „zachovalé“. Oba pojmy znamenají
totéž, totiž regiony, kde se dlouhodobě nic neděje, a liší se jen tím,
zda si přejeme, aby se věci děly. V současnosti podle Zrzavého zjevně
převládá přání, aby se nedělo nic. V těchto oblastech se uchovala taková
podoba krajiny a lidské populace, že tam dosud žijí čápi a zároveň se
tam dosud rodí děti. Nuže, ptám se já, kde kdo chce tzv. rozvoj a kde
ochranu? A kdo má legitimitu o tom rozhodovat?
Josef Dobeš
v rozhovoru říká, že tři profese by měly mít vyšší status než ty
ostatní: pedagogové, lékaři a duchovní. Titulek (nejspíš od editora LN)
ale zní, že „Učitel je stejně důležitý jako lékař a kněz“. Kněží ovšem
existují jen v těch církvích resp. náboženských systémech, které vůbec
mají takou instituci, totiž člověka mimořádně kvalifikovaného pro vztah
s bohem a v mnoha směrech nutného jako zprostředkovatele pro styk
ostatních lidí s bohem. Nositele „posvátné moci“, řečeno s katolickým
katechismem. Naprostá většina duchovních na zeměkouli nejsou kněží a
mnoha z nich by takové označení velmi vadilo. Vulgárně, ale názorně
řečeno: je to trochu jako používat pro všechny agresivní lidi označení
vrah. Nuže, vstřícně předpokládám, že editor nezná ani základní rozdíly
mezi katolickou církví a protestantismem (a ostatními církvemi, které
kněžství nemají a mnohdy výslovně odmítají). Alternativní výklad: je to
obmyslný nesmiřitelný katolík, nositel katolicismu v pojetí podle Tomáše
Halíka, tedy snahy o hegemonii jedné „Církve“. Ani jedna z těch
možností není zrovna povzbudivá.
Vcelku nepřekvapivě nesouhlasím
s většinou názorů Jiřího Schwarze (bývalého děkana Národohospodářské
fakulty VŠE v Praze). Namátkou ty nejsrozumitelnější, shodou okolností
málo vyargumentované: „Brát stát jako nepřítele je [pro občany]
racionální.“ „Nevidím důvod, proč by na veřejných vysokých školách mělo
existovat státem financované distanční studium. To je vyhazování peněz.“
Ale občas se i shodneme: „Já PPP projekty [partnerství soukromého a
veřejného sektoru] považuji za největší potenciální riziko pro veřejné
rozpočty.“ Rád opíšu i jeho důvody: „Největším rizikem je spojení vysoké
ziskové motivace soukromého sektoru s nízkými motivacemi státních
úředníků šetřit peníze daňových poplatníků. (…) Prostor pro
neprůhlednost je značný. (…) Státní garance za soukromé firmy se mohou
stát velkým zdrojem nestability.“
Komentátor Martin Weiss tvrdí –
skoro bez komentáře –, že průměrný plat řeckého železničáře je 5 437
eur měsíčně. Zdánlivě prostomyslně a jaksi prvoplánově se ptám, jak moc
je ten údaj věrohodný. Připadá mi to totiž překvapivě vysoké. Co když to
jenom opsal z New York Times (resp. přepočítal, protože tam píší o
ročním platu 78 000 amerických dolarů)?
Titulek jsem si vypůjčil
z jednoho obrazu Bedřicha Bobše (Vodňanský & Skoumal) a je to jen
narážka na název sobotní přílohy LN Orientace.
Vyšlo v internetovém Deníku Referendum 02.08.2010.