Rodina
 bývalá manželka Zuzana |
 její dcera Ivana |
 syn Jirka |
 syn Tomáš |
 fenka Fidorka |
Zuzana Guthová
Život na samotě
(Víkend, magazín Hospodářských novin, 11. února 2005, autor Petr Melničuk, foto Jan Šilpoch)
Zuzana Guthová bydlela do pětadvaceti let v Praze, dalších deset v Českých Budějovicích. V pětatřiceti se s rodinou stěhovala do osady Desky u Kaplice. Vydržela tam sedm let. Dnes bydlí v Borovanech. Je ráda, že "experiment" vesnické samoty skončil.
Plány a poznání
Mít na vesnici domeček se zahrádkou byl pro ni a manžela velký sen. Lákala je čistá příroda a klidný život. Dali dohromady něco málo peněz a koupili vesnickou chalupu v Deskách. Že to je přes týden "mrtvá" osada, prý nebylo moc poznat. Kam se podívali, tam byla chalupa a někdo v ní. Až později zjistili, že vesnice plná domů a stavení patří "lufťákům". Osada měla všehovšudy i s nimi jen osm stálých obyvatel! Samota Zuzaně Guthové nevadila. Manžel pracoval v Českém Krumlově, doma byl každý den. Oba se zpočátku učili topit v kamnech, kosit trávu pro kozu, štípat dříví na vaření i na zimu, sušit i zavařovat ovoce a zeleninu. Neměli auto, televizi odnesli na půdu, vodu na pití nosili ze studánky, ve škopíku s vodou prali ručně prádlo. "Šok jsem zažila pár dní potom, co jsme se nastěhovali," vypravuje Zuzana Guthová. "Jela jsem nacpaným autobusem z města domů, nikoho jsem neznala. Z ničeho nic se dala se mnou do řeči úplně cizí paní a říká: Vidím, že už vám na dvoře visí plenky, co chlapeček, je v pořádku? A co manžel, už sehnal dřevo na topení? Nepotřebujete pomoct? Bavila se, jako bych byla její sousedka, a přitom jsem ji viděla poprvé v životě." Jiří Guth dostal místo v Praze, do Desek se dostal jen na víkendy. O děti, zvířata i chalupu se musela přes týden starat Guthová sama. "Kromě synů a dcery jsem neviděla nikoho jiného," svěřuje se. "Jednou za týden jsem chodila k sousedce na samotu pro kravské mléko. Byl to jediný cizí člověk, s kterým jsem si mohla popovídat. Nejhorší byla samota. Když jsem něco mimořádného prožila, neměla jsem to komu říct. Pro doporučené psaní jsem cestovala sedmnáct kilometrů. Ovšem bez auta. Autobus jel jednou za dvě hodiny."
Neuvážený krok?
Guthovi mají dva chlapce a jednu dceru. Když bydleli v Deskách, bylo dívce dvanáct. Z celé rodiny jí město chybělo nejvíce. V patnácti odešla, nebo spíše utekla na internát do Budějovic a na vylidněnou vesnici se vracela jen výjimečně. "To, že budu mít víc fyzické práce, mi nevadilo," přiznává Guthová, "ale vůbec jsem si neuvědomila, co mně i dětem bude chybět: Přátelé, kamarádi, rodina, sousedé." Jak synové rostli, přišla další starost, s kterou na začátku moc nepočítala: Kdo je bude vozit do školky? Autobusem to bylo téměř vyloučené, a tak se musel koupit automobil. Ne že by na něj Guthovi neměli už dřív, ale dlouho drželi zásadu, že se bez něj obejdou. Časem se z půdy snesla televize, koupila vířivá pračka, počítač... "Vesnice nás nezklamala, ale výsledný dojem byl ten, že tam nemůžeme žít," klidně přiznává paní Guthová. "Říkám to otevřeně, u mě i manžela to byl na začátku ne zcela uvážený krok. Třeba připravit dřevo na táboráček bylo úplně něco jiného než nařezat a potom i naštípat dvacet kubíků dřeva na zimu. A to nám v určitou chvíli vůbec nedošlo. Představa o prostém životě a samozásobitelství na venkově se v moderní společnosti důsledně naplnit nedá. Pokud lidé chtějí například obstát v oboru, který je živí, nebo chtějí splnit zájmy svým dorůstajícím dětem, nakonec si koupí auto, televizi, počítač i mobilní telefon."