David Rath o sociálně tržním hospodářství; doporučuji!
5.8.2010 - Výstižný, srozumitelný popis dosavadního vývoje "státu blahobytu".
Reakcí na hrůzy druhé světové války a předchozí světovou hospodářskou krizi byl vznik nového modelu kapitalismu – sociálně tržní hospodářství. Zjednodušeně řečeno, šlo o systém, kdy vysoká míra přerozdělování – daňové progrese, tudíž solidarity, výrazně zesílila roli státu a vedla ke snižování ekonomických rozdílů mezi lidmi, tedy majetkově více homogenizovala společnost. Stát se stal nejsilnějším ekonomickým hráčem a mohl začít poskytovat rozsáhlé veřejné služby. Novému útvaru se v posledním období začalo říkat stát blahobytu. Občané i podnikatelé si zvykli platit vysoké daně a za to dostávali prakticky bezplatné vzdělání na velice slušné úrovni. Totéž platilo o zdravotnictví, infrastruktuře, kultuře, či o zajištění bezpečnosti lidí. Společnost si navykla na důstojný důchodový systém a sociální síť. Od určité chvíle však začal růst tlak na snižování daňové zátěže s odůvodněním, že v globalizovaném světě ztrácí stát blahobytu svoji konkurenceschopnost oproti zemím, kde jsou daně a náklady práce výrazně menší. Ještě předtím se však státy blahobytu nechaly dotlačit do mezinárodních dohod, které prakticky zrušily ochranářská cla. Jejich cílem bylo bránit domácí výrobce a vyrovnávat cenové rozdíly vzniklé i mzdovým, enviromentálním a daňovým dumpingem. Od té doby nejsou státy schopné pokrýt náklady „státu blahobytu“ z daňových výnosů a tento model udržují z narůstajících dluhů. Nárůst dluhu pak používají zvláště pravicové strany jako argument k tomu, jak snížit míru „blahobytu“, tedy demontovat stát veřejných služeb. Všechny plány na zpoplatnění zdravotnictví, školství, infrastruktury či na pokles vlivu státu formou privatizace jeho činností, jsou dlouhodobým trendem nejen české pravice. Lidé často tyto změny vnímají jen v okamžiku, kdy se dotknou jich osobně, ale to už je pozdě a jako jednotlivci nemají prakticky žádný prostor se tomu bránit. Pravice natolik vsugerovala většině společnosti tezi o škodlivosti daní, že i levicové strany se skoro bojí hájit vysokou míru daňové solidarity.
Úryvek z článku v deníku Právo 3. srpna 2010, celý text je zde