Velké otázky české krajiny

20.5.2010 - Čtyři základní otázky, které si zatím jednotlivé zainteresované skupiny a instituce zodpovídají samy pro sebe, pokud vůbec. Přitom potřebujeme dohodu.

Občas se krajina České republiky stává na krátkou dobu předmětem zájmu sdělovacích prostředků či poněkud nadneseně řečeno, předmětem veřejné diskuse. Shodou okolností to do určité míry platí i pro probíhající předvolební kampaň.

Je to dobře? Souhlasím jen váhavě a podmíněně. Některá rozhodnutí, která velmi silně ovlivňují tvář naší země, se dělají víceméně vskrytu nebo daleko. Pokud veřejná debata pomůže, aby se tato rozhodnutí činila zodpovědněji a demokratičtěji, je určitě prospěšná.

Nedávno usiloval o pozornost široké veřejnosti slogan, že každý den v ČR „mizí patnáct hektarů zemědělské půdy“. Je to pravda, ale bez kontextu je obtížné jí dobře porozumět. Ona samozřejmě nemizí, protože se objeví v kolonkách jiných druhů pozemků. Kupodivu to není především půda zastavěná – za rok 2008 jí v ČR přibýval asi jeden hektar denně (v předchozích letech méně, občas jí i ubývá), zatímco například půdy lesní více než pět hektarů. Nejvíc přibývá půdy tzv. ostatní (terminus technicus), což se z pohledu přírodního prostředí nedá jednoznačně zhodnotit. Na rozdíl od některých činovníků ministerstva životního prostředí, vesměs již bývalých, a části odborné a široké veřejnosti si nemyslím, že by podíl nebo absolutní výměra zemědělské půdy byly dobrými ukazateli stavu české krajiny. Zdůrazňování jejího úbytku považuji za projev alarmistického, litanického myšlení.

Na okraj chci poznamenat, že případné podvědomé nebo i formulované obavy o to, zda bude v ČR dost půdy, která by uživila zdejší obyvatelstvo, považuji za nemístné. Úvahy, výpočty a plány o důvodné potřebě nějakých strategických rezerv zatím –bohužel!- nejsou k dispozici. Takové plány by se neměly zabývat jen výměrou zemědělské půdy, ale například i znalostmi a technologiemi (třeba výroby cukru z cukrovky). Samozřejmě by měly být založeny na reálných variantních scénářích dalšího vývoje přírodních a společenských (i ekonomických – zahraniční obchod!) podmínek včetně různých hrozeb a rizik.

Rozhodně nesdílím konzervativní -či přímo konzervační- a diskriminační (zde v nepejorativním smyslu jako „usilující o jasné rozhraničení, vymezení“) přístup, který se dá charakterizovat slovy Václava Havla „Louka musí být loukou, les lesem, pole polem, město městem.“ Je dobré si uvědomit, že za postoj takřka totožný, vyjádřený jen malinko jinými slovy („Já nemám vůbec žádný problém s tím, když se znehodnotí zemědělská půda, protože v Praze nemá co dělat.“) si pražský radní Martin Langmajer vysloužil pěkné páté místo v anketě o Zelenou perlu roku 2009.

Já totiž nepovažuji současný stav, uspořádání české krajiny za optimální, hodný zakonzervování a ani nepovažuji za dobré ostré vymezení hlavních složek krajiny. Myslím, že je dobré, když pole není čistě a maximálně produkční, nevadí mi solitérní stromy na loukách ani světliny v lesích. Nemluvě o blahodárnosti hájků, křovin a luk v krajině města – tam se jim obvykle říká parky… O významu „chaosu, mozaiky a trochy nepořádku“ pro biologickou rozmanitost nedávno -zjednodušeně a proto srozumitelně- napsali pěknou brožurku autoři ze sdružení Calla a Lesák.

V zásadě sdílím Havlovu kritiku plošně náročné suburbanizace („sídelní kaše“), ale nevidím smysl v platonických protestech či filipikách. Ta zástavba se v naprosté většině případů uskutečňuje v souladu s platnými územními plány obcí a krajů (do budoucna zásad územního rozvoje). Tam bych, věren svému radikalismu, hledal kořen (radix) problému. Co je „špatně“ v českém územním plánování – je tam slabá role ochránců krajiny, je naopak příliš velká role obecních zastupitelstev (která schvalují územní plány) nebo dokonce zastupitelstva nereprezentují zájmy a názory svých voličů? Nevím, ale dobře vím, že v ČR platí zánovní stavební zákon z roku 2006. Jestli je opravdu tak špatný, zaslouží označení ztracená příležitost, ne-li ještě drsnější. Uvědomme si, že většina úředníků, kteří ho připravovali, a většina politiků, kteří ho schválili, je dosud ve svých nebo dokonce ještě vyšších funkcích respektive v politice. Uvědomují si svou odpovědnost? Připomíná jim ji někdo (pokud možno účinněji, než činíme v tomto textu :-))?

Vůbec si myslím, že v péči o krajinu máme hodně otázek. Dosud jsou zodpovězené jen málo, pokud vůbec, ale tisíce rozhodnutí se nějak musí přijímat – a desítky miliard korun ročně jsou nějak“ rozdělovány. Zkusme si sepsat několik otázek, které považuji za opravdu velké:

· Jak moc je třeba chránit a podporovat produkční funkce krajiny (především zemědělství a lesnictví) a jak moc „mimoprodukční“?

· Kde má být kolik divočiny, parku (zkrocená, úhledná, přístupná krajina), skanzenu (autenticky dochované a nespíš bohatě dotované ne-li to nejlepší, pak určitě to nejhezčí z dosavadního vývoje – přírody i lidí v krajině) a lunaparku (pod tohle lehce posměšné označení s dovolením zahrnuji i všelijaké sportování)?

Jak z těch zmíněných různých ingrediencí namíchat „dobrou“ krajinu? Jak moc se to dařilo v předchozích desetiletí? Co si o tom myslí odborníci relevantních oborů, politici (na všech úrovních samosprávy) a co obyvatelé? Máme vůbec možnosti a mechanismy, jak to v přiměřené struktuře zjistit a popsat tak, aby se všichni zúčastnění shodli aspoň na tom popisu? Konkrétní povzdech na okraj: Politika územního rozvoje ČR (její právní úprava ve stavebním zákoně i reálné provedení) je velkou, ale zatím (pro-)marněnou příležitostí právě k dohodě o základních charakteristikách české krajiny.

Ještě jaksi „nad“ respektive před těmito vpodstatě jen dílčími otázkami se ale musíme ptát,

· Jak moc má být krajina regulovaná? Jak moc mohou které veřejné zájmy (výstavba dálnic, ochrana divočiny, výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů,…) omezit vlastnická práva (volbu, zda vydělávat na zemědělských subvencích, na dotacích fotovoltaiky, anebo na prodeji půdy developerům, anebo dokonce chránit přírodu – druhy a biotopy)?

A hlavně:

· Kdo má o krajině rozhodovat? Je-li vám, vážení čtenáři, blízký některý z politických myšlenkových směrů, zkuste na tu poslední otázku odpovědět právě v jeho rámci. Myslím, že to není jednoduché. Příznivci decentralizace a znalci a podpůrci Evropské úmluvy o krajině často operují pojmem „krajina místních lidí“. Nakolik ale náleží místním lidem Šumava a nakolik katastry kolem dálnic u Prahy? Kdo je vlastně místní? Má rozhodovat poněkud obstarožní institut trvalého bydliště, vlastnictví nemovitostí či obecněji ekonomická moc? Proč by měla lokalizace bydliště rozhodovat víc než třeba pracoviště? Může mít někdo zvláštní legitimaci (sílu, právo) rozhodovat o dané krajině proto, že tam žili jeho předkové? Co třeba turisté a návštěvníci, kteří se mnohde pohybují v extravilánu (krajině…) víc než většina místních obyvatel, snad s výjimkou některých myslivců a traktoristů?

Otázek je mnoho a odpovědi rozhodně nejsou nabíledni. Drobnou útěchou nám budiž, že dosavadní dlouhodobý i nedávný vývoj české krajiny* byl složitý a nejednoznačný. V jeho kontextu není nutné zatím přímo bít na poplach. Síly, které dnes působí, jsou ale mocnější než kdy předtím, takže s hledáním odpovědí (a společenské dohody o těchto odpovědích!) bychom neměli otálet.

 

Zpět na články - Archiv článků