Skeptický environmentalista
14.5.2010 - Nevěřit ničemu, co je nabíledni. Neplašit a nestrašit zbytečně - situace je dost vážná i bez toho.
Existuje vůbec v českém prostředí environmentalismus jako ucelený a dobře rozeznatelný ideový proud či dokonce ideologie? K tomu existuje několik textů Petra Jemelky, Jana Potůčka, Jana Kellera a dalších, ale jejich krátká rešerše plus (chtělo by se napsat „na druhé straně“, proč asi?) programových dokumentů Strany zelených takové pochyby nerozplašuje, spíše naopak. Keller ve své útlé studii Šok z ekologie z r. 1996 přesvědčivě ukázal, že chránit životní prostředí lze velmi dobře ze socialistických (resp. sociálnědemokratických), konzervativních i liberálních pozic. Ostatně politická praxe České republiky (krátce i ČSFR) v prvních patnácti letech po listopadovém převratu ukázala, že „to jde“ i bez strany zelených jako jasně profilované a aspoň trochu vlivné politické síly. Úroveň stavu, práva i politiky životního prostředí je v ČR velmi dobrá především ve srovnání s ostatními středoevropskými postkomunistickými státy a s chudšími „starými“ členskými státy EU.
Ani zkušenosti ze Strany zelených nevyvracejí úvodní pochybnost. Nechme stranou překvapivě malý zájem o reflexi a soustavnou programovou práci mezi jejími členy. Vedle většiny „lhostejných“ (jestli to někoho uráží, říkejme jim třeba „praktici“) tam existují jen malé kroužky
· „pragmatiků“ přiznávajících, že zelená ideologie neexistuje, kteří politické postoje zaujímají víceméně podle potřeby a okolností,
· „opisovačů“, kteří většinou kopírují postoje evropských zelených jednak institucionalizovaných (Evropská strana zelených, EGP), jednak některých vlivných a zkušených osobnosti a frakcí, zejména německých, méně pak Francouzů, a konečně
· „hledajících“, mezi které se počítá i autor tohoto zamyšlení.
Je dobré si uvědomit, že ani opakované útoky některých kritiků zleva či zprava konsolidaci environmentalismu zatím nijak zřetelně nepřispívají. Takový prominentním kritikem je současný český prezident Václav Klaus. V jeho odsudcích převažují (neo-)liberální argumenty nad konzervativními a socialistické (jež odmítáme ztotožnit s populistickými) víceméně chybějí. Zatím poslední salvu vypálil Klaus ve svém sborníčku Modrá planeta v ohrožení. V článcích i projevech ztotožňuje environmentalisty a klimatické alarmisty a já mám za to, že to je zásadní chyba, vysvětlitelná leda mediální masáží. K environmentalismu totiž nutně patří vážné výhrady proti jaderné energetice. Problém osudu vyhořelého paliva je jen jednou z nich. Další jsou jednak technologické (velikost a řízení zdrojů, celý palivový cyklus), jednak společenské povahy. Mezi ty druhé patří například vznik „ostrůvků totality“ kolem jaderných zařízení resp. utajování a omezování některých občanských svobod při nejrůznějších činnostech v rámci jaderné energetiky.
Zájem ochrany životního prostředí (tedy jádro tušeného environmentalismu) rozhodně neumožňuje rizika klimatických změn nadřadit právě rizikům z jaderné energetiky. Někteří protagonisté klimatického alarmismu ale takový postoj zaujímají – v ČR například Vojtěch Kotecký nebo Přemysl Rabas a Martin Bursík. Většinou jen nepřímo (relativní akcentací klimatických změn a nezdůrazňováním odporu k jádru), ale v soukromých rozhovorech až bezostyšně výslovně. Rabas například výslovně i v poslanecké sněmovně 20. října 2009. Důsledný a skeptický environmentalismus se ale vylučuje s klimatickým alarmismem. Tím zde rozumíme prioritu klimatických problémů nebo dokonce jen antropogenních emisí oxidu uhličitého mezi ostatními hrozbami pro životní prostředí člověka (resp. pro biosféru), převádění ostatních problémů a hrozeb (doprava, energetika, ochrana lesů a ovzduší,…) na tento dílčí aspekt nebo dokonce jeho morální absolutizaci.
Environmentalistická skepse není skepsí v čistě filosofickém smyslu. Podle klasické zásady detektivek „nevěří ničemu, co je nabíledni“, dokud se o tom přímo nepřesvědčí. Dbá na kontext každého faktu nebo tvrzení, kultivuje a chrání před ukřičením každou odůvodněnou pochybnost a zahrnuje soustavně kritické myšlení, odpor k morálnímu kýči (podle Bělohradského) a podvracení moci obrazů a sdělovacích prostředků vůbec. Nevylučuje se s radikalitou v původním smyslu, tedy se snahou jít ke kořenům (skutečným, hlubinným příčinám) environmentálních problémů a o jejich systémové, dlouhodobě udržitelné řešení.
Skepse v 7.G: za tři
Například v časopisu Sedmá generace č. 5/2009 se o skepticích mluví hned třikrát. Jamese Lovelocka přivedla skepse ke konceptu udržitelného ústupu, když rozvoj označuje za chiméru (recenze Lovelockovy knihy Gaia vrací úder od Mojmíra Vlašína). Také ovšem k podpoře jaderné energetiky. I to je možné, protože skepse není názor, ale metoda, či přesněji snad dílčí charakteristika světového názoru. -- Dagmar Smolíková referuje o sborníku textů Ivana Dejmala Prostor k úvaze a připomíná, že on sám se označoval za skeptika. Ilustruje to poněkud nešťastně na jednom jeho povzdechu (nebo snad výzvě k revoluci?) z r. 1994: „Se samovolným ústupem ideologie úspěchu, prosperity a tvorby a akumulace kapitálu jako základních lidských cílů nelze vůbec počítat.“ -- Naproti tomu Vojtěch Kotecký se ve svém fejetonku o klimatu ptá „Kampak se ti skeptici schovali?“ Skeptik je pro něj totiž odpůrce resp. popírač jakéhokoliv (!) vlivu člověka na podnebí. Kotecký marně hledá publikace takových „skeptiků“ ve specializovaných i obecně přírodovědeckých časopisech. Takto nepřímo polemizovat s raným Klausem je ale z environmentalistického hlediska vcelku zbytečné a co do pojmosloví velmi matoucí.
Vyšlo ve 14. čísle časopisu Krasec