Radikalita pro každý den (a pro každého)
22.12.2009 - Který životní způsob je „ten pravý“?
Žijeme dostatečně ekologicky? Fandové čísel a měřítek mají
třeba ekologickou stopu, a když jim vyjde, že potřebují jen tolik plochy,
I ekologický guru Jan Keller přiznává, že mu do určité míry světí účel prostředky – jede na přednášku autem, pokud je to veřejnou dopravou o hodně dražší a pomalejší. Chová naději, že svou přednáškou životnímu prostředí více (i když nepřímo) pomůže, nežli je přímo svou jízdou poškodí. Aniž bychom se chtěli schovávat za jeho autoritu, soudíme, že to je to hlavní: přemýšlet a vážit (a občas také pochybovat). Skutečně radikální, na kořen jdoucí, a přitom trvale udržitelné asi je hledat „postmateriální“ potěšení, byť někomu zavání určitým zeleným snobismem.
Od čokolády k medu a zpět
Hlásáme v podstatě
„zelený liberalismus“: ať každý dělá, na co (na jakou míru důslednosti) si
troufá. Zkusme projít několik stupňů důslednosti (radikality) na každodenním a
dosti příjemném příkladu sladkostí:
· Dobrá
švýcarská čokoláda umí potěšit mnoho lidí (myslím, že i většinu ekologických
aktivistů), ale co na to naše svědomí – a životní prostředí?
· Když
čokoláda, tak z Fair Trade produkce (a obchodu). Může být skoro tak dobrá jako
Lindty, Toblerony nebo Cote d´Or.
· Jak
vědí někteří zastánci zdravé výživy, jde to i bez kakaa. Už jste zkusili
karobovou pomazánku nebo jiné mlsky?
· Za
stejný obnos peněz byste si mohli o něco méně často dopřát karob
z biologické produkce.
· Kdo
oželí povzbudivé látky z cizích vegetačních pásem, může mlsat třeba med a
oříšky.
· Pro
podporu opylování i pro lokální ekonomiku doporučujeme med tuzemský. Tu se –
velmi omezeně, ale přece – shodneme s doporučením přiblblých, velmi dotovaných značek kvality či původu a „spotřebitelského
nacionalismu“ (kupujte česká auta :-)).
· Možno-li z tuzemské produkce vybírat, upřednostníme firmu blízkou
nebo ze známého kraje.
· Nejbližší a nejznámější „firmou“ je včelař ze sousedství a …
· …ideál je
vlastní včelstvo!
Na každém z těch stupňů číhají různé obtíže. Pro praktický život je možné různé stupně ekošetrnosti kombinovat: třeba na Vánoce si výjimečně dopřát švýcarskou čokoládu a jinak mlsat med od souseda. Podobně pestře důsledně se můžeme dopravovat – pěšky, na kole, vlakem, autobusem, půjčeným autem, vlastním autem na rostlinný olej nebo LPG.
Sedmá generace:
A co dál?
Soudím, že
techniky a měřítka k uvědomělému, ekologicky šetrnému spotřebitelství už máme
nebo relativně snadno můžeme vymyslet a sepsat. Zato dosti tápeme, pokud jde o
motivaci lidí to všechno (ne)dělat. Například
páté loňské
(2006) číslo časopisu Sedmá generace bylo zčásti věnováno právě situaci na
takzvaném zeleném trhu. Tři obšírné články se věnují konzumu masovému a
ekologickému, ale zasvěcený čtenář v nich najde pramálo nového nebo podnětného. Není to fundovaná sonda do této
aktuální a zajímavé problematiky. Kromě jiného víceméně pomíjejí „člověka
ekonomického“ v aktivistech a spotřebitelích nakloněných ekošetrnosti. Nepíšou
o jejich každodenních malých dilematech typu: „Nakoupit – dráž – v malém
krámku, nebo v biokvalitě, anebo třeba
levněji v marketu a rozdíl věnovat na dobročinné účely (sociální, ekologické
nebo lidskoprávní)?“. Stojí nevládní organizace o takovou podporu? V etických
kodexech se tomu, myslím, nevěnují. Mezi mnoha citáty a teoretickými koncepty
ve zmíněných příspěvcích najdeme i trefné postřehy, ale co s nimi dál? Autoři
nenabízejí ani eliminaci známých slabých stránek ekologického konzumu v ČR
(nedostatečná produkce biopotravin, slabá poptávka u průmyslových výrobků,
zanedbatelná funkce ekoznačení a podobně). U motivace (potenciálních)
ekospotřebitelů už jen vyloženě tápou a spekulují. Například Tomáš Vysušil – prý z hlediska environmentální sociologie – nabízí k výsledkům průzkumů, které ukazují, že ani lidé s poměrně silně vyvinutým ekologickým vědomím se často nechovají jako spotřebitelé důsledně, dvě možné příčiny: tlak společnosti, která jedince nutí k většinovému modelu chování, anebo nedostatek komplexního vnímání ekologické problematiky.
Nuže, moje osobní zkušenost žádnou z těchto hypotéz nepodporuje. Dost dobře znám mnoho desítek lidí „s poměrně silně vyvinutým ekologickým vědomím“, kteří ale nežijí tak důsledně ekošetrně jako třeba Mojmír Vlašín. Vesměs jsou to osobnosti schopné dobře odolat tlaku společnosti, s dostatkem informací i s komplexním vnímáním ekologické problematiky. O motivaci a o mezích jejich voleb vím pořád pramálo. Leda o těch svých vlastních: jsem nedůsledný, když kromě přímých ekologických důsledků na prostředí zohledňuji i sociální a podobné aspekty; když pášu malé (spotřební) zlo, abych zabránil většímu; a konečně tehdy, když jsem prostě líný a unavený. Kde mohu, jsem výběrově náročný (podle Erazima Koháka) a snad se k stáru dopracuji ke středostavovskému, mírně snobskému ekologismu tzv. holandských doktorů, popsaném Hanou Librovou ve „Vlažných a váhavých“.
Věřím, že dostatečně univerzální (a kantovsky mravná) je neustálá, ale snesitelná snaha o větší ekologickou šetrnost a pochyby o vlastní dokonalosti a dostatečnosti. Tomáš Halík napsal v trochu jiné souvislosti: „Zákon je jasný, ale život je složitý a mnohoznačný; někdy tou pravou odpovědí je odvaha a trpělivost vytrvat v otázce.“
Drobně upravená esej z Krasce č. 6 (zima 2007)