Proč nejsem uhlíkovým alarmistou
16.12.2009 - Protože je přeceňován jednak význam atmosférického oxidu uhličitého (CO2) pro skleníkový efekt -a klima obecně-, jednak význam emisí CO2 ve srovnání s jinými vlivy člověka na klima.
Nejsem přesvědčený o odůvodněnosti vynakládat tolik úsilí a prostředků (jako v Kodani a souvisejících aktivitách) na omezování antropogenních emisí oxidu uhličitého. Přitom připouštím určité zvýšení extremity počasí na Zemi v minulých desetiletích a hlavně ani v nejmenším si nepřeju škody na životech, zdraví a majetku lidí. Podle toho, co vím, není ale usilovné omezovaní antropogenních emisí CO2 nejúčinnější cestou k omezování těchto škod. Pokusím se popsat tři hlavní slabiny skleníkové hypotézy.
Nevím, jestli je skleníkový efekt hlavním hybatelem klimatických změn v minulých desetiletích. Pokud ano, je pro mě metodicky nepřijatelné ignorování nebo podceňování významu vodní páry v ovzduší (oproti oxidu uhličitému). Přitom podíl tohoto plynu na skleníkovém efektu je odhadován na 60-70%. Např. Metelka a Tolasz (2009) klidně uvádějí „čtyři hlavní plyny v atmosféře“ bez vody a z přehledu vývoje koncentrace a radiačního působení hlavních skleníkových plynů ji přímo vyjímají. Podle Bedřicha Moldana (2009) se prý nepředpokládá, že by se průměrná koncentrace vodní páry v ovzduší v důsledku lidské činnosti měnila. K tomu ale Moldan neuvádí vůbec žádné argumenty ani citace. Pokud vím, podle různých studií na lokální a regionální úrovni (souhrn a literatura v Kravčík, Pokorný, Kohutiar, Kováč a Tóth 2007) se koncentrace vodní páry, zejména její dynamika mění v důsledku lidské činnosti (především v důsledku změn využití půdy resp. povrchu země) značně.
Od středověku k dnešku
“Minulé“ (poslední) oteplení zemského povrchu resp. atmosféry není vysvětlitelné skleníkovou hypotézou. Mám na mysli tzv. středověkou teplou periodu (STP) v 9.-13. století. Její existenci dokládanou mnoha různými nepřímými údaji z různých částí světa (Kutílek 2008) nepopírají ani alarmisté, ale snaží se o ní psát co nejméně a zdůrazňují, že dosažené teploty byly zřejmě o něco nižší, než na začátku 21. století, a že neproběhla zároveň na celé zeměkouli (Metelka a Tolasz 2009).
Nestejnoměrnost a nerovnoměrnost je ale charakteristická i pro současné klimatické změny a hlavně skleníková hypotéza nevysvětluje, proč byly teploty v STP stejné nebo vyšší, než v letech cca 1850-2000, kdy zejména v závěru toho období už dávno zuřila průmyslová revoluce naplno a během něhož se odehrálo asi 95% celkového dosavadního nárůstu antropogenních emisí CO2. Síranové aerosoly to v celém uvedeném období nemohly „odstínit“.
Špinavá hra o hokejku
Mediálně významná „hokejka“ E. M. Manna je graf průměrných teplot na severní polokouli od r. 1400. Zpopularizovala ji zejména zpráva IPCC z r. 2001. S. McIntyre a R. McKitrick částečně zpochybnili metodiku a nejstarší Mannem použitá data a vyšla jim namísto „hokejky“ spíše „kolébka“. V 15. století totiž doznívala středověká teplá perioda a v 16.-18. století byla tzv. malá doba ledová. Obhájci hokejky (Metelka a Tolasz) zdůrazňují, že reakce McIntyra a McKitricka byla odmítnuta v recenzním řízení časopisu Nature (kde byla v r. 1998 publikována první Mannova zpráva s hokejkou), což její kritici (Kutílek) zamlčují. Reakce nakonec vyšla v časopisu Energy & Environment, což Metelka s Tolaszem označují poněkud dehonestující a tuze nepřesnou formulací „v jednom ekonomickém časopisu“. Větší část polemiky ve skutečnosti proběhla na stránkách časopisu Geophysical Research Letters, který je pro Manna dost dobrý (publikoval tam článek s hokejkou už v r. 1999) a pro který naopak jsou dost dobré i práce McIntyra a McKitricka (2005).
Další pochybnosti
Další dílčí pochybnost o síle skleníkové hypotézy se zakládá na zpřesněné kauzalitě koncentrace CO2 v atmosféře a teploty – v měřítku stovek tisíc let. Novější výzkumy napovídají opačnou než skleníkovou kauzalitu, tedy že koncentrace CO2 rostou se zpožděním oproti růstu teploty, patrně jako důsledek biologických dějů (Kutílek 2008). Opačně při nástupu glaciálu (tedy při poklesu teploty) přetrvává s jistou setrvačností zvýšená koncentrace CO2.
Poslední z respektabilních – aspoň pro mě – argumentů je uveden v nedávném (26. července 2009) dopisu asi tří set německých vědců a aktivistů kancléřce Angele Merkelové. Jeho hlavními autory jsou Friedrich-Karl Ewert, geolog, a Holger Thuß, historik. V dopisu se píše doslova (lehce upravený překlad Michaely Dvořákové): „Ta část záření v infračervené oblasti, kterou může CO2 absorbovat, je vzhledem k jeho současné koncentraci již téměř vyčerpána. I kdyby CO2 nějaký účinek měl a byly by spáleny všechny zásoby fosilních paliv, pohybovalo by se další oteplování dlouhodobě v rozmezí desetin stupňů Celsia.“ V dostupné alarmistické literatuře jsem k tomu zatím nenašel protiargument.
V úvodu avizované tři slabiny lze formulovat ještě úsporněji v jednom podvojném tvrzení: Je přeceňován jednak význam atmosférického CO2 pro skleníkový efekt (a klima obecně), jednak význam emisí CO2 ve srovnání s jinými vlivy člověka na klima.
Já osobně mám dost jiných důvodů, než jsou dosavadní a údajně hrozící klimatické změny, proč se snažit o omezování spotřeby fosilních paliv a proč ho propagovat a prosazovat. Zároveň soudím, že větší část úsilí a prostředků než dosud by měla být věnována na nejrůznější tzv. adaptační opatření (adaptační na možné klimatické změny, zejména na srážkové epizody extrémní v obou směrech).
Literatura:
F.-K. Ewert a H. Thuß: Otevřený dopis kancléřce Angele Merkelové, 26. 7. 2009
M. Kutílek: Racionálně o globálním oteplování, Dokořán, 2008
M. E. Mann, R. S. Bradley a M. K. Hughes: Global scale temperature patterns and climate forcing over the past six centuries. Nature, 392: 779-787, 1998
M. E. Mann, R. S. Bradley a M. K. Hughes: Northern hemisphere temperatures during the past millennium: Inferences, uncertainties, and limitations, Geophys. Res. Lett., 26(6), 759–762, 1999
S. McIntyre a R. McKitrick: Corrections to the Mann et al. (1998) Proxy Data Base and Northern Hemisphere Average Temperature Series." Energy and Environment 14, no. 6 (November 1, 2003): 751-772.
S. McIntyre a R. McKitrick: Hockey Sticks, principal components and spurious significance, Geophys. Res. Lett., vol. 32, 2005
L. Metelka a R. Tolasz: Klimatické změny: fakta bez mýtů., Univerzita Karlova v Praze, 2009
B. Moldan: Podmaněná planeta, Nakladatelství Karolinum, 2009
M. Kravčík, J. Pokorný, J. Kohutiar, M. Kováč a E. Tóth: Voda pre ozdravenie klímy - Nová vodná paradigma, Municipalia, 2007
Vyšlo v časopisu Krasec č. 13 (prosinec 2009)