Je vlastivěda věda?
3.1.2009 - Což nelze chápat a také provozovat moravskou vlastivědu jako "vědu o Moravě"?
MOZAIKA BUDOUCNOSTI, Brno 21.-24.3.1995
Jiří Guth: Diskusní příspěvek do bloku biologie-lesnictví
Vážení přátelé,
Svůj příspěvek bych nazval řečnickou otázkou Je vlastivěda věda?
Jak slyšíte v jejím jménu, staří by odpověděli jednoznačně kladně. I profesor Neubauer by zřejmě přisvědčil, neboť je to především vyprávění příběhu určité krajiny. Ne tak zastánci představ o vědě jako popperiánském testování hypotéz, jako neosobním jednostranném vztahu na ose subjekt-objekt, nota bene mladém nějakých 250 let. Domnívám se, že se v tom odráží moderní (mírně pejorativně, prosím) napětí mezi humanities a sciences (společenskými a přírodními vědami). V této polaritě je ostatně vlastivěda nejistá asi jako Svobodní demokraté na politické ose pravice a levice. Jistěže je to v němčině Kunde (die Heimatskunde) a ne Wissenschaft. Die Kunde značí zvěst či zprávu a zároveň nauku, vědu. Je to věda přiznávající svůj kontext, věda vydávající zprávu jen v něm srozumitelnou. Ostatně označíme-li některé tzv. vědecké informace o nás za "dosti neočekávané", můžeme tak činit právě jen v určitém kontextu. Dle docenta Blažky nám moderní věda řekla, že nejsme pány tvorstva. Dovolím si zapochybovat o tom, že nám to řekla moderní věda, popřípadě požádat o vysvětlení, jak se tato resp. odpovídající nulová hypotéza testovala. Neříká nám ta moderní věda v jiném kontextu, že poručíme větru, dešti? Takovým kontextem byl přitom sovětský experiment "Vláda jedné strany" i americký experiment "Biosphere 2".
Zpět k vlastivědě. Mám tu čest vyučovat jí v rámci pomaturitního studia - já tomu říkám středně vysoká škola - a to je asi nejvyší u nás možná úroveň. Vlastivědu přitom nechápu jako mechanický popis, ale jako soustavné studium regionální distribuce různých přírodních i společenských jevů - a také jejich koevoluce. Což se ostatně krásně odráží v anglických termínech "natural resp. national history".
Proč by tedy mohla být vlastivěda vědou?
- především nabízí skutečné dobrodružství poznání
- dále otvírá prostor pro vysledování nových vztahů mezi jevy
- a konečně prohlubuje porozumění okolnímu světu.
Tohle by mohly být znaky vědy, ne? Jak jinak nazývat takové duševní aktivity?
Domnívám se, že hlavním argumentem proti chápání vlastivědy jako (přírodní) vědy je to, že nestuduje obecné a opakovatelné, ale jedinečné. Další argumenty zřejmě zazní v diskusi, že ano? Domnívám se také, že například v poslední ze tří charakteristik je vlastivěda důstojným partnerem moderní "science". Například druhové bohatství cévnatých rostlin na určité lokalitě může vysvětlit obecný anemo-orografický systém, příchod středověkých kolonizátorů ze vzdáleného území anebo činnost patriotického amatérského botanika v minulém století. Velkou šanci vidím v tom, že vlastivědě je bytostně vlastní strukturalistický přístup: srovnávání struktur, a to těch nejviditelnějších, přirozené zkušenosti nejpřístupnějších. Samozřejmě se při tom musí bránit hrozbě mělkých analogií a antropomorfismů. Studované struktury v krajině sbližují vlastivědu s krajinnou ekologií, alespoň v pojetí takřečené české školy, tedy s integrací člověka a jeho činností jako ekologického faktoru. Území zájmu české a moravské vlastivědy jsou z pohledu moderní ekologie dosti slušně vymezené ekosystémy povodí horního Labe a Moravy a samozřejmě také horní Odry. Nesnaží se však vystopovat v nich obecné vlastnosti a procesy, ale pochopit konkrétní jevy, často v jejich jedinečnosti.
Ekologie krajiny jako "tvrdá", popperovská věda je však mimořádně odtržená od praxe. S vervou opakovaně zkoumá například otázku dnes již klasickou, zda pro ochranu biodiversity je lepší jedna velká rezervace nebo víc malých o stejné úhrnné ploše. Při tomto výzkumu získává skutečně užitné (mimochodem nikoliv jednoznačné !) závěry jen v jednotlivých case studies, pro určité rozložení stanovišť a pro určitou skupinu organismů. Nezastírám přitom, že i takzvané antropoekologické úvahy a výzkumy bývají jaksi jalové: Nenechme se oklamat, územní systémy ekologické stability a do jisté míry i proponovaný evropský systém EECONET konkrétně aplikují daleko spíš elementární poznatky biogeografie, ekologie a teorie systémů, než cokoliv, co vybádali vědci označující sami sebe za krajinné ekology (ať už v Oak Ridge či v Českých Budějovicích).
Na závěr si dovolím připomenout, že zejména v souvislosti se studiem globálních změn se formuje syntetická „věda o Zemi“, tuším, že se pro ni navrhuje pojmenování GEOFYZIOLOGIE.
Desky, 19. 3.1995