Příběh rváče (mikrorecenze)
7.2.2018
Osobnost Jeronýma Pražského ("ekumenického světce" církve husitské, starokatolické a pravoslavné) jsme si nedávno připomínali při příležitosti výročí jeho upálení v Kostnici 30. května 1416. Obšírnějším plodem tohoto výročí a obnovené pozornosti je bezmála čtyřsetstránkový román Mileny Štráfeldové.
Jde o zdařilou beletrizaci, která nepomíjí žádný významný moment Jeronýmova života, o němž popravdě řečeno, doložených údajů - kromě studií a sporů - mnoho známo není. Autorka mění jen některé (a to zčásti přiznaně) a domýšlí jen málo. Ovšem dost na to, aby výsledek byl čtivý a Jeroným jako postava dobře uvěřitelný.
Co do čtivosti je opus dokonce srovnatelný s produkcí Vladimíra Vondrušky a navíc z něj cítíme silné osobní zaujetí autorky. To je výslovně tematizováno v linii vložených zcizujících a reflektujících poznámek z pozadí vzniku románu. Tato linie může někoho rušit a někdo ji uvítá. Pokud román sám má, řečeno floskulí, zlidštit a přiblížit nám výjimečnou osobnost Jeronýmovu, pak poznámky o „stýkání a potýkání“ se s historiky, a to odborném i soukromém, mohou čtenáři analogicky přiblížit postavu (osobnost) autorky. Samozřejmě by nikdo neměl zapomínat, že je to součást beletrie, nikoliv dokument, aspoň ne přiznaný. V samotném závěru pak autorka připojila dlouho opomíjený, ale v posledních letech často připomínaný dopis italského humanisty Poggia Braccioliniho s vylíčením posledních chvil Jeronýmova život a vřelým oceněním jeho postojů a myšlenek, jakkoliv sám Poggio zůstal na půdě katolicismu.
Solidní postmoderna.
Milena Štráfeldová: Svatý rváč, Garamond, Praha 2017