Dojmy z památníku na Vítkově
7.12.2014
Přízračné, potemnělé, depresívní, zmatené.
Na jedné stěně slavnostní síně (!) visí bůhvíproč „výstava“ (sada asi tuctu panelů s texty a fotografiemi) o útěku východních Němců do NSR přes pražské velvyslanectví v říjnu 1989. Není špatná. Jako celek byla ta síň, kde jsme málem nedohlédli na druhý konec (už byl večer), rozhodně působivá, byť nejednoznačně.
Doprostřed tzv. ústřední síně (umístěna pod hlavní síní a je menší) je vestavěna relativně kompaktní (a nevelká) expozice „československých křižovatek“, ideální snad pro rychlonávštěvníky – cizince. Těmi křižovatkami jsou míněny hlavní události let 1938, 1948, 1968 a 1989. Rok 1968 je bůhvíproč charakterizován jako „poslední společná křižovatka Čechů a Slováků“. Dobový nedokonale kolorovaný portrét Jana Palacha přinejmenším ve mně vzbuzuje určité rozpaky. Zvenku a kupodivu zčásti i uvnitř (!) této expozice je pak umístěno několik dokumentů a exponátů vztahujících se ke vzniku Československa v roce 1918. U stěn sálu stojí – na místech několika symbolických sarkofágů? – šest velkých vitrín s figurínami sokola, vojáka ČSLA, skauta, trampa, svazáka a německé selky, doplněnými několika předměty a texty o daných organizacích či hnutích. Smysl těžko pochopitelný…
Celkový zmatek je aktuálně umocněn instalovanou výstavou o utrpení českých Němců v závěru druhé světové války a po ní. Výstava, sama o sobě velmi záslužná a potenciálně snad i působivá, je ale určena do úplně jiných prostor a hlavně se skutečně nesrozumitelně proplétá s ostatními, beztak dost zmatenými expozicemi. Také soustředění resp. omezení na oblast Novobystřicka působí vedle „celostátních“, ne-li „evropských“ událostí skoro nepatřičně. Nelze hledět jedním okem do dalekohledu a zároveň druhým do mikroskopu.
V prostoru bývalého mauzolea Klementa Gottwalda jsou dočasné výstavy, momentálně trochu roztěkaná „Hudba a politika“. Přes ni se prochází do působivé, dochované „kaple osvobození“. V dolním podlaží je několik zajímavých informací o balzamovaní a vystavování Gottwaldova těla, ale kupodivu zcela chybí nějaká reprodukce oživující tehdejší pompézní uspořádání a pokud možno i vnímání toho pseudosakrálního prostoru.
Mohu pochválit aspoň uměřené popisy jednotlivých sálů nebo jejich částí, to není samozřejmé. I když na druhé straně by pro vážnější zájemce mohly být dostupné i informace „o úroveň hlouběji“, podrobnější. Průvodci nebo vlastně hlídači, kteří tam zrovna byli, byli spíš ochotní (aspoň to…) než schopní. Ten ve slavnostní síni byl poněkud zaskočen otázkou, k čemu vlastně ten prostor slouží. Po chvilce dal dohromady něco v tom smyslu, že občas tam chodí vojáci, hlavně veteráni, a pan ministr obrany a několik nižších politiků.