Pokoj a chaos

29.4.2014

Malé zamyšlení inspirované kázáním plzeňského biskupa Církve československé husitské Filipa Michaela Štojdla. Dá se nějak spojit touha po (Kristově) pokoji v duši s respektem k tvořivému nebo deterministickému chaosu?

V prvních větách své promluvy postavil bratr biskup do kontrastu pokoj (pokoj našich duší resp. pokoj, který nám Kristus dává – čtení bylo z Janova evangelia 20, 19-29) s chaosem, který vidíme a slyšíme jaksi ve světě kolem sebe, přičemž výslovně zmínil sdělovací prostředky.

Soudím, že bratr Filip neměl na mysli původní význam slova chaos z řecké mytologie a kosmologie, tedy stav zárodečný, stav prvopočátku, který v sobě obsahuje možnost vzniku budoucího řádu. Dalšími atributy tohoto stavu jsou beztvarost a prázdnota či pustota. To se mimochodem odráží i ve známém druhém verši knihy Genesis: „Země pak byla nesličná a pustá a tma byla nad propastí“. Pokud biskup mluvil o chaosu ve sdělovacích prostředcích, měl spíše na mysli především neuspořádanost něčeho a nikoliv prázdnotu. Tedy bytostně jinou situaci, než je ta popsaná v Bibli.

Na první poslech to z hlediska sémantiky nedává úplně smysl – pokoj je přeci opozitem nepokoje, neklidu a opakem chaosu je řád či pořádek. Ale zkusme se zamyslet trochu hlouběji. Jakou hodnotu chaosu přisuzujeme? Rozpětí bude asi široké. Vulgární konzervatismus má jasno v odsudku, ale mnozí umělci a vůbec lidé tvořiví to vidí úplně jinak. Myslím, že postmoderna se bez prvků chaosu neobejde a soudobá (z historického hlediska) věda rozvinula celou teorii chaosu. Když osahala meze standardního matematického modelování, zformulovala koncept deterministického chaosu. Taková soustava, myšleno zcela obecně, se chová nepředpověditelně, ale v jejích změnách lze zpětně (právě jen zpětně!) najít kauzalitu. Přiznávám rovnou, že takové „osedlání chaosu“ mi velmi konvenuje a je to vlastně součást mého světonázoru. Nemyslím si přitom, že by přímo povaha světa byla chaotická. Napsal jsem „nemyslím si“, ale protože nejsem pořádně vzdělán ve filosofii a kosmologii, je to více, ehm, předmět víry. Já tedy věřím, že povaha světa není chaotická. Ale není to ani rigidní, provždy daná (resp. stvořená) struktura manichejského dobra a zla. Povaha světa je podle mě^[1] pluralitní.

Ten „pokoj“, který je opakem chaosu, není to, co si obvykle představujeme jako řád či škatulkování. Je to pokoj naší duše. Jistou distinkci (diskriminaci, tedy oddělení) ale stejně zakládá. Je to ten dar rozlišení, o který prosíme v populární modlitbě: rozlišení mezi tím, co změnit můžeme, a co ne. To druhé, to je něco jako chaos. A pokoj v duši přináší právě toto vymezení: uvědomění si, co změnit můžeme, či řečeno floskulí, co máme pod kontrolou. Nepokoj, absence pokoje duše (chaos v duši, chcete-li), značí, že v tom nemáme jasno.

Pokoj duše tedy neznamená nějaké rozškatulkování světa, ale řekněme něco jako smíření se s chaosem – nakolik ve světě chaos panuje. Ten pokoj znamená, že máme určitý „řád“ v přístupu či spíše pravidlech, ne ve hmotné skutečnosti.

S trochou sebestřednosti by se také nálepka „chaos“ dala přisoudit tomu, co změnit nemůžeme. Není to odpověď na otázku, zda Bůh (řád) je či není, ale spíš jaký je vztah nás, našich duší k Bohu^[2]. Pokoj našim duším přináší, když si uvědomíme omezenost vlastních sil. Nutno doplnit, že v rámci daném tou omezeností máme na druhé straně podstatnou odpovědnost. Podstatnou, ale únosnou, vždyť „Ježíš od nás nežádá nic, aniž by nám dal sílu to učinit“ (Dietrich Bonhoeffer).

Komentáře