Duhový Veleba?
1.9.2010
Hnutí Duha pokračuje v aktivitách, které nápadně souznějí se zájmy Agrární komory ČR. Hledisko ochrany životního prostředí resp. udržitelného rozvoje přitom poněkud účelově zjednodušuje a zkresluje.
Hnutí Duha spustilo na svém webu "uhlíkovou kalkulačku potravin", aby environmentálně zodpovědné spotřebitele přimělo k větší spotřebě českých potravin. Provedení je dosti matoucí. Především se týká jen mechanicky určené dopravní vzdálenosti a nezohledňuje vliv různých způsobů produkce na životní prostředí (ani jen na emise uhlíkových plynů). O tom, jak je to důležité (a také například o významu stravovacích návyků, především složení potravy) najdete víc, i odkazy na podkladové studie, na blogu Jiřího Borovičky.
Rád uznávám, že nový nástroj Duhy umožňuje spočítat i emise z dopravy v tuzemsku. Průvodní text ovšem sugeruje (a v tom se velmi podobá těm agrárnickým), že české = zblízka. To ale pro většinu území republiky řekněme mimo osu Praha - Brno neplatí. U nás v Borovanech (okres České Budějovice) je z tohoto hlediska lepší kupovat potraviny z produkce v blízkém rakouském nebo i německém příhraničí než mnohé potraviny "české", třeba mošt z Hostětína (nic proti němu :-), ba naopak) nebo mléčné výrobky z mlékárny v Kuníně, což obojí jsou místa vzdálená stovky kilometrů.
Snad hlavní výhrada může být, že kalkulačka nezahrnuje metodu, jak vůbec zjistit, odkud suroviny obsažené v potravinách doopravdy pocházejí. Jak známo, mnohé putují nekontrolovaně (jsme na jednotném trhu EU!) nejen po celé republice, ale i přes hranice, často oběma směry. To platí i pro objemově resp.hmotnostně nejdůležitější komodity, tedy obiloviny a mléko. Českobudějovická Madeta nakupuje mléko i v Německu. O přesunech obilí nemám dosud přesnější informace, ale je nápadné, že ani například mlýn v pošumavských Horažďovicích, nositel označení regionální produkt, na své webové stránce své dodavatele neuvádí.
Navíc orientace kalkulačky jen na české spotřebitele cudně zastírá skutečnost, že mnoho komodit (tj. produktů dotovaného českého zemědělství) se z ČR vyváží, a to někdy i hodně daleko (mimo EU) a v případě mléčných výrobků dokonce i s dalšími exportními subvencemi.
V podmínkách jednotného trhu EU není vůbec snadné být ekologicky uvědomělým spotřebitelem a občasné, nebo i pravidelné návštěvy farmářských trhů nebo nákupy mléka z automatů to rozhodně "nevytrhnou", lidově řečeno. Obojí je jistě chvályhodné, ale jen jako skutečná alternativa k nákupům v obchodní síti. A hlavně jen s vědomím, že naprostá většina zemědělského obchodu probíhá jinde a jinak a že naprostá většina příjmů zemědělců (a tedy ekonomických stimulů pro jejich chování) pochází odjinud a rozhoduje o ní někdo jiný.