O rybníku, pokroku a česneku
29.7.2010
Není to pohádka, jen docela malá filipika proti ekonomické globalizaci. Podněty jsem získal z jedné konverzace na fejsbuku.
Co chceme a co musíme: chceme se mít dobře. Fajn. Číňané se také chtějí mít dobře. Fajn, ale copak jedinou cestou k tomu je levná výroba a následný vývoz zboží? Podle mě vůbec ne. Takže si nutně nemusíme v průmyslové a jiné výrobě konkurovat s Čínou (a kvůli tomu demontovat sociální stát). Jestli nás k tomu někdo, dejme tomu Světová obchodní organizace (WTO), nutí, zkusme mu vzdorovat (měnit pravidla a podmínky) a když to nepůjde, nebavit se s ním - vystoupit. Pro jistotu: Čína zde figuruje jen jako zástupný symbol pro liberalizovaný mezinárodní obchod ve světovém měřítku.Malý rybník prý ale má tendenci zasmrádnout. Na tom něco je resp. tu tendenci je potřeba hlídat. Jenže mnoho malých rybníčků, jezírek, tůní ba ani louží nezasmrádá. Přitom od svého okolí (širšího ekosystému) nejsou úplně izolované. Nuže, já tvrdím, že analogicky je možné najít a udržovat (třeba i měnit) vhodné podmínky pro dlouhodobou existenci společenství, které si zboží i jiné věci vyměňuje se "zbytkem světa" jen střídmě. Není to snadné, a to ve dvojím smyslu. Jednak najít a udržovat ty podmínky, jednak najít nebo shromáždit životaschopné společenství, které by o to stálo. Někteří říkají, že od určité úrovně ceny ropy to bude velmi snadné. Možná. Jiní, že vzhledem k psychologii a nějakému vnitřnímu puzení člověka to není možné. Dá se vůbec doložit, že takové puzení je všeobecné, nezměnitelné a nepřekonatelné?
Prý je konstantou alespoň západní civilizace chtít něco navíc a to ji "táhlo vpřed" vždycky. Nejsem si vůbec jistý, kde všude a jak dlouho toto platí. Navíc nejsem nijak uhranut tzv. pokrokem (zejména v technickém slova smyslu) a růstem (ekonomickým). Neobejdeme se bez nich? Myslím si, že ano. Pěkné příklady na podporu mého postoje jsou vzácné, to uznávám. Ze známějších, větších a prokazatelně setrvalých společenství mě napadají jen američtí Amišové anebo Bhútán. Každopádně i ze svého asi pětačtyřicet let dlouhého života si pamatuji, že je možné mít se docela dobře bez mobilu, bez auta, tuňákových konzerv nebo třeba karimatky. Že za božským klidem, neporušenou přírodou a autentickým dobrodružstvím se nemusí létat do exotických krajin, ale stačí dojet vlakem do rumunských Karpat. Rozhodně nelituji pádu železné opony, ale určitě bych uměl mít se dobře, i kdyby spotřební daň na pohonné hmoty byla několikanásobně větší a podléhala by jí i letecká paliva.
Konkurence je věc ošemetná, nejednoznačná. Mezi městskými liberály a jinými světlezelenými je populární želet úbytku českého česneku a vinit z toho konkurenci dovozů z Číny. Předně si myslím, že státní reprezentace (ale proč právě ta? Proč ne EU nebo třeba Jihočeský kraj?) by měla mít právo omezit dovozy. Hlavně ale nevím o žádném českém zelináři, který si stěžuje na problémy s odbytem česneku. Ona tam ta "konkurence" možná funguje jinak, totiž při volbě toho, co pěstovat. V pokřiveném prostředí Společné zemědělské politiky je kupní síla českých zájemců o český česnek příliš slabá. Subvence nebo i tržby za jinou komoditu jsou vyšší nebo snáze dosažitelné. Kdo víte konkrétní důvody (pokud možno přímo od producentů, zejména těch potenciálních), proč se v Čechách a na Moravě nepěstuje víc česneku, sem s nimi, prosím.
Shrnuji, že podle mě bezhlavá, principiální liberalizace mezinárodního obchodu působí lidem jako celku víc škody než užitku. Prospěch přináší jen velmi omezenému okruhu výrobců, obchodníků a dopravců a tento prospěch "neprokapává" v potřebné míře k ostatním. Státy i společenství na jiné úrovni (EU, kraje...) by měly mít možnost zavádět selektivní dovozní a možná i vývozní cla. Globální konkurence a tedy ani konkurenceschopnost ve světovém měřítku není nutnou podmínkou toho, abychom se měli dobře.