Bio nebo zblízka
11.12.2009
Při příležitosti světového „klimatického“ summitu v Kodani připomněli na serveru iHNed.cz otázku, zda je „zelenější“ jíst potraviny vyprodukované v organickém zemědělství, anebo v konvenčním, ale blízko místa spotřeby. Tento problém je čas od času „předmětem vášnivých debat v anarchistických kroužcích“, řečeno s Cimrmanem, i když v tomto případě jsou to spíš kroužky environmentalistické. Počátky reflektovaného bioregionalismu (tedy názoru, že je správné žít v co nejtěsnějších vazbách s místem resp. oblastí pobytu) sahají do sedmdesátých let dvacátého století. Odpověď bývá v zásadě smířlivá: ideální je biopotravina zblízka, nejhorší je konvenční výpěstek dopravený na velkou vzdálenost. Poznat bioprodukt (a upřednostnit ho) není v zásadě problém, ale u jídla zblízka je to velmi obtížné. Praktické uplatnění je tedy dosud zcela okrajovou záležitostí několika jednotlivců. Přitom občas je tato snaha spojována s různými skupinovými zájmy a módními vlnami, což by se zhusta vešlo pod pojem zneužívání.
Podpora místních ekonomik je v pravém smyslu slova alternativou a možná až protikladem liberálního (ať už klasicky nebo neo-) ekonomického myšlení a uspořádání společnosti. Nelze ji tedy provozovat -v nějak podstatném měřítku- bez změny poměrů. Má smysl, jenom když opustíme koncept tzv. volného a v rámci EU jednotného trhu; řečeno tradičním poetickým obrazem, když jeho modlu svrhneme do Dněpru. Připomeňme, že vlády členských států nemohou nijak přímo podporovat vývoz v rámci jednotného trhu. EU jako celek dosud má vývozní dotace (pro export vně „pevnosti Evropa“), ale jen v omezené výši, se sporným dopadem zejména na ekonomiky rozvojových zemí a hlavně v rozporu s pravidly Světové obchodní organizace (WTO). Na její nátlak by je měla do roku 2013 úplně zrušit.
V konceptu bioregionalismu se musíme obejít také bez -skoro zbožněného- kritéria ekonomické konkurenceschopnosti resp. efektivity. To je prostě jiný obor, jiný diskurs, jiná disciplína. Nedává to smysl podobně jako například srovnávat výkony ve skoku o tyči a ve běhu přes překážky, ač v obou disciplínách se běhá a skáče. Na jednotném trhu můžeme vydávat desítky miliónů korun nebo eur na propagaci regionálních výrobků, což ale kromě byznysu pro reklamní agentury pomůže málokomu. V rámci atletické metafory by to snad odpovídalo propagaci nové medaile: za sprint na délku rozběhu se skokem přes jednu překážku.
Kdo si netroufá uvažovat o možném znovuzavedení cel nebo vystoupení ČR z EU, může navrhnout třeba „mýto pro potraviny“: novou spotřební daň, která by se odvíjela od vzdálenost výrobce od koncového prodejce (Petr Vilgus; navrhuje sazbu necelý halíř na kilometr). To má ale přinejmenším tři vážné slabiny.
Předně k tomu není žádná opora v politických cílech EU (řečeno floskulí, chybí politická vůle). Chtělo by to buď ty cíle přeformulovat, nebo přinejmenším je „přeskládat“, aby snaha o krátké ekonomické cykly byla nadřazená konceptu volného obchodu. Dále by to bylo nesmírně obtížné jaksi technicky. U naprosté většiny potravin můžeme jen těžko identifikovat a lokalizovat „výrobce“. A konečně se nabízí otázka, proč něco takového chtít jen u potravin a ne třeba u nábytku a textilu, nemluvě o autech a elektronice. Tím ovšem nechceme celou myšlenku odvrhnout, jen posbírat argumenty pro následující tvrzení: i kdyby se podařilo podobné mýto zavést, podobá se to jen epicykloidám, které složitě a ex post, ale přeci jen vylepšovaly geocentrický model vesmíru. Pohyb oběžnic dokonce popisovaly lépe, nežli první koperníkovské modely heliocentrické.
Pro úplnost připomeňme ještě jeden možný nástroj „univerzálního mýta“, totiž výrazné zvýšení spotřební daně z uhlovodíkových paliv. Pak by se nemělo vyplácet převážet na dlouhé vzdálenosti skoro nic, co lze získat blíže místu spotřeby. Tu ovšem musíme jaksi vytknout před závorku politickou reálnost prosazení takového opatření v euroatlantické automobilové civilizaci. I potom zbývá mnoho k promýšlení, především jak moc a jak rychle ji zvýšit (kvůli riziku skokového nárůstu inflace) a v jakém plošném rozsahu to vůbec má smysl. Snad můžeme odmítnou i obavy z znevýhodnění producentů v oblasti působení takového opatření. V současné době totiž různé státy (i některé členské státy EU) uplatňují tento nástroj s opačným znaménkem, totiž vratku části spotřební daně za uhlovodíková paliva spotřebovaná v prvovýrobě (zemědělství a lesnictví). Pro svůj skutečný efekt na životní prostředí bývá označována za tzv. perverzní dotaci (České perverzní dotace, edice APEL, Zelený kruh a Hnutí Duha, Praha-Brno, duben 2005). Soudíme, že není žádný rozumný důvod v tom směru zvýhodňovat skupinu výrobců v jednom oboru oproti jiným, a že stimul pro rozvoj zemědělských technologií méně závislých na dodatkové energii by byl ku prospěchu, odpusťte mi ten patos, celého lidstva.