Pirátská
24.5.2010
Laické, neumělé srovnání autorského práva a financování umění v systému mecenášů (v historii obvyklejším) a v systému současném, šitém na míru požadavků amerického zábavního průmyslu:
Mecenáš (a do určité míry také návštěvník divadla nebo koncertu) platí za výlučnost, za to, že si daný produkt nemůže užívat nikdo další. Přesněji, kupuje si od autora "fyzické" právo rozhodovat o podmínkách zpřístupnění.
V zásadě to platí pořád, i ve světě kopií. Samozřejmě -už od doby Gutenbergovy- nikdo umělce nenutí, aby nechal dělat kopie svých děl a ty pak mohl prodávat většímu počtu "mecenášků". Zdrobnělina, protože mecenášek, když ví, že už není výlučným vlastníkem, je ochoten platit méně. Takže když už to zmíněný umělec udělá, nemá se co divit, když každý z malých mecenášků-vlastníků kopie rozhoduje o podmínkách jejího dalšího zpřístupnění. Bez tohoto práva moc nedává žádná platba smysl. Jinými slovy, autor si své dílo může ponechat, prodat ho mecenášovi (případně více mecenáškům), anebo zveřejnit.
Hlavní argument obhájců autorského práva v současném pojetí je ten, že prý stimuluje umělce resp. lidskou tvořivost k produkci děl, která by jinak nevznikla a společnost ("lidstvo") by o ně byla ochuzena... To se z principu těžko vyvrací, ale ruku na srdce, máte pocit, že produkce uměleckých děl před Gutenbergem resp. před Waltem Disneyem byla nějak výrazně slabá nebo vážně nedostatečná?
V celé oblasti tzv. duševního vlastnictví to podle mě platí obdobně.
Asi jsem chtěl přiznat, že ač volič (ba dokonce člen a činovník) Strany zelených, myslím si, že má smysl dát hlas i "pirátům". Ale možná je to jen má bledá závist. Za tohle zamyšlení (ani za většinu své další internetové publicistiky) jsem totiž nedostal zaplaceno.