Andrea Cerqueirová: Which side are we on
29.1.2014
Na karlínském sjezdu Strany zelených ve dnech 25.-26. ledna 2014 uvedl staronový člen předsednictva strany Matěj Stropnický, že si stále znovu připomíná název slavného protestsongu Peta Seegera Which side are you on. Přesněji řečeno,tu píseň napsala odborářská aktivistka Florence Reecová už v r. 1931 a Pete Seeger ji - vedle dalších interpretů - proslavil. Andrea Cerqueirová píše, na čí straně stojí ona a "její" zelení. Počítám se mezi ně.
"Jen na okraj debaty... Jak se nyní ukazuje, SZ je naprostý
Babylón.... Dnes jsem třeba četl vyjádření Džamily S., že
vystupuje ze strany, protože ta se s Liškou obrací nalevo... Jiní
zase pláčí, že s ním zůstává napravo... Je to naprosté zmatení
jazyků, kde si nikdo nerozumí s nikým...." Tak zhodnotil výsledek
víkendového sjezdu Strany zelených jeden z diskutérů na sociální
síti Honza Vnouček. Je to tak?
Sjezd byl opět očistec, aspoň pro mě! Netajím se tím, že jsem
Ondřeji Liškovi hlas nedala. Prostě mám za to, že když předseda
(opakovaně) nepřivede stranu do sněmovny, má dojít ke změně. A
nesouhlasím například s tím, že SZ dala v 2. kole prezidentské
volby oficiální podporu předsedovi té nejasociálnější strany - TOP
09.
Většina delegátů si to nemyslí, sjezd rozhodl, jak rozhodl, a je
třeba to respektovat. Liška je opět předsedou. Petr Štěpánek,
kterého jsem preferovala, protože je coby letitý úspěšný komunální
politik blízko lidem i jejich problémům (což ocenili i voliči v
nedávných volbách do Senátu v jeho domovské Praze 4, kde získal
téměř 23 % a skončil těsně třetí), byl zvolen do předsednictva. V
projevu řekl, že je třeba jít mezi lidi, protože lajk na facebooku
nerovná se hlasu ve volební urně...
Štěpánek ve svém projevu připomněl, že ze strany nedávno odešlo
několik výrazných osobností. Je to tak. Zkusme rekapitulovat: loni
odešel někdejší ministr životního prostředí a předseda
zelených Martin Bursík, který stranu v roce 2006 přivedl do
sněmovny (zakládá stranu LES), místostarostka Prahy 12 Eva Tylová,
bývalá poslankyně Kateřina Jacques, nejnověji exministryně Džamila
Stehlíková. Těm všem přišlo, že SZ se odklání příliš doleva.
Odešli ale také plzeňský aktivista Martin Marek či bývalý primátor
Liberce Jan Korytář, ti ale rozhodně ne kvůli pocitu, že strana
jde doleva... Štěpánek uvedl, že je asi něco špatně, když se
všichni (různých názorů) necítí dobře pod jednou zelenou střechou.
Vidí to racionálně, protože skrze komunální politiku, kde se
politická přesvědčení stírají, kde jsou si blíž i politici (pokud
to tedy nejsou ti, kteří do politiky vstoupili kvůli kšeftům, což
neplatí o nikom výše jmenovaném).
Jelikož v SZ jsou názory odleva až doprava (byť mnozí říkají, že
toto dělení neplatí, tak platí zatraceně), logicky to zajiskřilo i
na karlínském sjezdu - to když vystoupil někdejší ministr
vnitra Jan Ruml, který je členem SZ v Praze 2, a řekl, že by
mu vadila jakákoli spolupráce SZ s komunisty, které přirovnal k
fašistům. Jízlivě prohlásil, že pro některé v sále je "primitivní
antikomunista". Můj jihoamerický temparament mi nedovolil
nereagovat - co si to jen dovoluje urážet autentické komunisty,
kteří byli popraveni za nacismu, co uráží moji prababičku Aničku,
která byla za války statečná...
Spustila se série reakcí - pár spolustraníků se od mých slov
distancovalo. Doposud jsem nepochopila, od čeho vlastně? Od toho,
že byli komunisté mězi oběťmi nacismu? Chtějí to popírat? Nebo od
statečnosti a poctivosti mé prababičky? Bylo a je mi to líto!
Diskusi nakonec uťala někdejší ministryně školství Dana Kuchtová,
která Rumlovi řekla, že antikomunismus je vyčpělý a není to téma,
lidi prostě nezajímá. Ano, zelení se musejí zabývat tím, co trápí
občany, nikoli bojovat staré bitvy.
Následovaly klidnější diskuse. Klid před bouří. Tedy, ona to bouře
nebyla, byl to velmi racionální projev, bouře následovala mimo
sjezd. V diskusi k volbě předsedy uvedl Matěj Stropnický, že u
politiků nemá hrát roli noblesa, ale důvěryhodnost. Zcela
racionálně řekl, že zelení by měli dělat politiku, nikoli lpět na
kýčovitém diskursu pravdy a lásky... Zmínil také (nikoli
nekriticky, ale ani nikoli hanlivě) Václava Havla, který se sám na
sebe ve skvostné hře Odcházení dívá kritickýma očima. Politik by
podle Stropnického měl umět včas odejít, čímž narážel na předsedu
SZ...
A byl oheň na střeše! Servery a sociální sítě byly plné toho, co
si to ten mladý Stropnický dovoluje urážet Havla... Problesklo mi
hlavou, jaké zcela opačné reakce vyvolal Matějův text o Havlovi z
roku 2011 pod názvem Spojenec v táboře nepřítele. Tehdy ho zase
jiní diskutující na sociálních sítích plísníli za to, že toho
Havla tak adoruje... Neadoroval, stejně jako nyní nezatracoval. Ke
střízlivému vyhodnocení jeho tehdejších i nynějších (velmi
podobných) slov stačí málo: odhodit černobílé vidění.
Trefně to řekla historička a členka SZ Dáša Daňková z Otrokovic,
která připomněla i Matějovu knížku Myslet socialismus bez tanků:
kdyby tak ti, co křičí, znali aspoň desetinu názorů a textů Václava Havla. A
já dodávám: neškodí Havlovi spíš ti, kteří ho nekriticky
zbožšťují a nepřipustí ani setinku kritiky?
Jsem ráda, že Matěj Stropnický byl i po této dehonestujcí
(mini)kampani, která se rozeběhla několik hodin před volbou,
zvolen do předsednictva zelených. Tam je třeba jak lidí s jasným
politickým ukotvením, tak i těch, za kterými je viditelná práce v
komunální politice. Matěj splňuje obojí, jeho hlavní sjezdový
projev vyústil v důležitou otázku "Na čí straně stojíš?".
Na Žižkově výrazně přispěl k záchraně nákladového nádraží či k
nastartování spravedlivých podmínek pro privatizaci
bytů, nyní pracuje například na sociálním bydlení.
A vrátím se obloukem zpátky: kde tedy zelení stojí? Je to opravdu
různé, prostě odleva až doprava. Sněmovní volby, kde je toto
dělení sakra důležité, jsou zatím daleko... Takže klid! Nyní, v roce evropských, komunálních a senátních voleb, je třeba zaměřit
se na to, co nás spojuje nejen v rámci strany, ale i s těmi, co
odešli či jsou nám blízcí (ať už bezpartijní či jinostraníci). Je
třeba společně stát na straně lidí, na straně těch, kteří
potřebují pomoc a podporu! Emotivně si můžeme podiskutovat zase na
příštím sjezdu a pak se z toho pěkně vypovídat nebo vypsat - třeba
jako teď já...
Andrea Cerqueirová
(Autorka pochází z Brazílie, její předkové a příbuzní se podíleli na odporu proti latinskoamerickým pravicovým diktátorům. Pro zajímavost, v brazilské portugalštině zní otázka z titulu připomenuté písně De que lado voce êstá?)