Snadno, rychle - a zlovolně
23.1.2014
Polemika s Jiřím Peňásem o Petru Uhlovi a knize Dělal jsem, co jsem považoval za správné. Zkrácená verze vyšla v Lidových novinách 22. ledna 2014.
Jiří Peňás se statečně pokusil v sobotních Lidovkách (Revolucionář s ohrnutým nosem, LN 18. 1. 2014) o recenzi memoárového rozhovoru Petra Uhla se Zdenkem Pavelkou (Dělal jsem, co jsem považoval za správné, Torst 2013). Statečně, protože navzdory svému hendikepu (Petr Uhl ostatně považuje antikomunismus za nemoc), který mu krom jiného brání pochopit nejvyšší hodnoty osobnosti, které si váží.
Nechme stranou mnoho nepřesností a několik lží. Zlou vůli, kterou zmiňuji v titulku, osvědčuje Peňás ještě dalším dvojím způsobem. Jednak nepřátelskou interpretací, jednak obmyslnými nároky, které na knihu i na Petra Uhla klade – bohužel zcela nedůvodně a mimo její „zadání“ a jeho intence.
Pokud jde o první způsob, tak například to, co lze chápat jako zdrženlivost v osobních záležitostech, interpretuje Peňás jako nedostatek citovosti a empatie. Používá k tomu technicistní výrazy jako je „dobře seřízený mechanismus mozku“ nebo údajné „automatické posuzování“ druhých lidí.
Především ale na více místech kritizuje dílo (a hlavně samotného Uhla) mimoběžnou pravdou. Někde mu chybí citové ústupky, jinde třeba konfrontace se Zdenkem Pavelkou. Zkrátka vytýká, že se Uhl a Pavelka netrefili do jeho představy o obsahu a formě, ba ani do jeho představy o statečném a přitom lidském disidentovi.
Uhl prý dostatečně hluboce nepopisuje společenskou situaci, a to v Československu ani ve Francii, jeho humor je jen sarkastický a i ten je přítomen spíš výjimečně. Petr Uhl je politický, i když mluví o osobních věcech, a údajně mu chybí citlivost „pro věci, které do politických souřadnic nelze jednoduše vsunout“.
Ruku na srdce, do určité míry to pro Dělal jsem… opravdu platí. Ale! Tuto figuru „nepříjemných kritik“ – to je, prosím, eufemismus – zesměšnil už Karel Čapek (jehož se v jiné souvislosti Peňás dovolává, podle mého názoru ovšem nestoudně) ve svém sloupku nazvaném Snadno a rychle už v r. 1924: Chceš-li někomu ublížit, zvol si na to pravdu; je to jistější a sám sobě neuškodíš. Jsi-li, dejme tomu, lačen krve Otokara Březiny, nenapiš, že je Otokar Březina chatrným básníkem. Čtenář by lehko větřil úmysl a odvrátil by se od tebe. Napiš pravdu; napiš, dejme tomu, že „Otokaru Březinovi se nedostává jiskřivého, přirozeného humoru“. Čtenář se trochu zarazí a řekne si: na mou duši, Březinovi něco schází. (…)
Chcete ještě? Nu dobrá.
„Ne, takovým Měsícem nad řekou není Shakespeare učiněn zbytečným ...“
„Heinrich nemá klasické vznešenosti Platonovy.“
„F. X. Šaldovi se nedostává humoru.“
„Edovi Bassovi se nedostává mystičnosti.“
„Od Lady nevede cesta k monumentálním freskám.“
Nuže, údajné nedostatky Petra Uhla a recenzované knihy mají právě takovou povahu.
No řekněte, kolik je v něm resp. v ní klasické vznešenosti, přirozeného
humoru, mystičnosti nebo monumentálních fresek?