Nepravidelná dezorientace (18. 9. 2010)

Celostránkový rozhovor Lidových novin s Bohuslavem Sobotkou vedla Lenka Zlámalová. Dokud byla ekonomickou redaktorkou v Hospodářských novinách, její články i občasná vyjádření v jiných sdělovacích prostředcích jsem čítal velmi rád. Nebývalo v nich ideologické zaujetí („modré svazáctví“), ale naopak jistá uvážlivost a hlavně vědomí limitů a nedostatků tržního hospodářství jako takového a jeho varianty v ČR a EU zejména. Také na otevřenost vůči alternativám si pamatuji. V citovaném rozhovoru (nebo snad obecně ve vnitropolitické oblasti?) je to s ní ale mnohem horší. Umanutě opakuje některé apriorní soudy a nepřesnosti: od Davida Ratha bylo „hulvátstvím“, že nešel na oběd se členy vlády, a státní zaměstnanci jsou „kasta“, která na rozdíl od soukromého sektoru dosud nijak nepocítila důsledky krize. Smířila se s tím, že „v politice rozhoduje dojem“. Snad díky svým odborným vědomostem aspoň nechala vyznít pěknou (a přesnou) Sobotkovu pointu: „V posledních letech v Evropě firmy dávaly čím dál menší část svých výdělků na platy a naopak měly čím dál větší zisky.

• 
  

Petr Kamberský (rozcestník Manželství a kocovina) se zastává Bjørna Lomborga, který ve své předmluvě k nedávno vydanému sborníku Smart Solution to Climate Change a v článku Smarter Thinking on Climate Change (český překlad je zde) navrhuje různá řešení problémů se změnami zemského klimatu: „…Lomborg neobrátil kabát. Jen pracuje se všemi čísly, nikoliv jen s těmi, která se mu hodí.“ To je pravda jen zčásti, přesněji krom prostředního tvrzení. Základní Lomborgovou metodou ve slavném „Skeptickém ekologovi“ byl opravdu pečlivý výběr těch statistických údajů, které přisvědčují jeho tezím. V citovaném článku ani ve zmíněné předmluvě ale není nic, co by ukazovalo na změnu – v tomto smyslu tedy Lomborg opravdu kabát neobrátil.

• 
  

Petr Zídek ve svém eseji Chiméra třetího odboje mistrovsky rozebírá a odmítá (intelektuál by snad řekl, že dekonstruuje) pojem, respektive koncepci protikomunistického tzv. třetího odboje. Přístup Konfederace politických vězňů charakterizuje stručně takto: v ČR „nebyly žádné vykonstruované procesy a všichni političtí vězni byli odsouzeni za skutečnou odbojovou činnost“. Připomíná, že

• nebyla v zahraničí uznána politická reprezentace, která by odboj proti držitelům moci vedla,

• nevzniklo žádné zahraniční vojsko, které by bojovalo proti komunistům ani
• se neustavilo žádné centrum domácího odboje, které by jakkoliv koordinovalo nebo řídilo protikomunistické aktivity.

Autor vůbec nepopírá, že jak v exilu, tak doma se značné množství osob zapojilo do nejrůznějších činností s cílem poškodit, oslabit či svrhnout komunistickou vládu. Tyto nekoordinované aktivity jednotlivců a malých skupin lze však jen těžko označovat termínem odboj, jehož kořen jasně odkazuje k násilnému či vojenskému řešení situace. Ozbrojený odpor proti komunistické moci byl něčím zcela výjimečným, mnohdy šlo o provokace StB nebo měl blízko ke kriminální činnosti. Petr Zídek polemizuje s premiérem Nečasem, podle něhož v tomto případě dochází ke střetu dvou politik a dvou kultur, kultury paměti a kultury zapomnění. Současná vláda je prý „jednoznačně na straně kultury paměti“. Ve skutečnosti nejde o střet kultury paměti a kultury zapomnění, ale o střet sebeprezentace jedné části bývalých politických vězňů a vědeckého (historického) přístupu k minulosti. Navrhovaný zákon o účastnících protikomunistického odboje je podle Zídka dalším v řadě zákonů, jimiž chce jedna politická skupina diktovat společnosti, co si má myslet o své minulosti. Vláda ani zákonodárci by se neměli plést do problémů, které jim nepřísluší a jimž nerozumí. Uzákoní-li existenci dějin, které se nestaly, zesměšní především sami sebe.

• 
  

Biolog Jan Zrzavý ve své nové provokaci (vědecký diář Orangutan u doktora) obhajuje agresivní sobectví (přesněji diagnózu F60.2, disociální osobnostní poruchu) jako „využití možností, které optimální vývoj lidské bytosti občas skýtá“. Odmítá ji označovat za nemoc a připomíná, že bývá spojena s vyšší fyzickou atraktivitou, lepší tělní symetrií, vyšší tolerancí k bolesti a hlavně s vyšším počtem dětí. Považuje ji za součást přirozené variability, kterou máme nechat na pokoji (!?) a na rozdíl od zlomených nohou a infekcí ji neléčit. Já osobně pochybuji, že ji lze léčit, ale určitě bychom ji neměli nechávat na pokoji, tedy přinejmenším pokud netrpíme silným sociálním darwinismem. Na kritice WHO se ale s autorem shodnu: „Není náhodou, že Světová zdravotnická organizace definuje zdraví jako mysteriózní stav úplné fyzické, mentální a sociální pohody, který pravděpodobně dosud nikdy nenastal; proto musíme být stále na něco léčeni.“

• 
  

Jiří Peňás má báječný prach a broky (Na Hydře se neohřejeme). Těžko vybrat jednu ukázku… třeba tohle: „Ministr Karel Schwarzenberg v německé televizi zrušil a pak zase obnovil Benešovy dekrety. Během dvou hodin, kdy dekrety neplatily, se do Čech dostavil jeden sudetský Němec, který si šel vyzvednout peřiny, které kdysi zanechal ve svém stavení. Jakmile začaly dekrety zase platit, byl zadržen, internován a znovu vyhnán. Peřiny byly vráceny českému osídlenci.“

Týž autor je po mém soudu až zbytečně drzý (možná se jen předvádí, co já vím) v rozhovoru s francouzským slavistou a historikem Bernardem Michelem. Ten se zmínil, že chystá knihu o Muchově Slovanské epopeji a že o tomto díle nikdo ve Francii neví (kdykoliv přivedl Francouze do Moravského Krumlova, byli užaslí a překvapení). Peňás na to opáčí, že „je otázka, zda zas o tolik přicházejí“. Nic proti redaktorově názoru, ale ten článek není názorovým duelem – a kvalifikace jasně mluví ve prospěch prof. Michela.

• 
  

V diskusi o aféře na plzeňské právnické fakultě „rok poté“ tvrdí předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, že kvalifikační požadavky na formální vysokoškolské vzdělání, tj. na diplom, resp. titul, jsou výsadou veřejné sféry. Na základě těchto požadavků vás prý „nikdo nezaměstná v soukromém sektoru, tam bude vašeho zaměstnavatele spíše zajímat, co umíte“. Nemám po ruce výsledky nějakého příslušného výzkumu, ale moje osobní zkušenosti i texty mnoha náborových inzerátů ze soukromého sektoru svědčí o opaku.

• 
  

Slovenský spisovatel Michal Hvorecký (středoevropské okno Soumrak opery v Burgenlandu) kritizuje operní festival v Sankt Margarethenu na rakousko-maďarské hranici převážně vtipně. Scéna prý vypadala, „jako by se během výprodeje v Hornbachu srazila budova rakouského parlamentu s egyptskou pyramidou“ a „kostýmy krutě poznamenala estetika Vesmírných lidí“. O přestávce si autor „koupil preclík, aby nikoho nepokousal“. Až na jeden přešlap. Hvorecký upozorňuje, že v obrovském hledišti „byl jediným divákem mladším osmdesáti let“, takže obecenstvo ho „pozorovalo se směsí podezíravosti a úcty“. Opravdu k tomu potřebujeme ještě vědět, že tam byl cítit „kyselý pach inkontinenčních pomůcek“?

• 
  

Josef Matyáš (Homo politicus bohemicus) interpretuje výsledky jednoho sociologického průzkumu tak, že v politické angažovanosti jsme za sebou nechali mj. Řecko. Je to ještě aktuální? Těžko říci, ale je třeba si uvědomit, že mezi hodnocené formy této angažovanosti patří i práce v nepolitických organizacích a sponzorování. Další závěry jsou po mém soudu více předvídatelné, ale také více burcující: politická angažovanost je nejvíc korelována s úrovní dosaženého vzdělání a s výší příjmu. Obávám se tedy, že naše demokracie je významně nedostatečná. V postkomunistických státech – na rozdíl od jiných – nesouvisí míra některých politických aktivit (demonstrace, bojkoty zboží nebo petiční akce) s levicovou orientací. Tu jsem podobně jako jeden z autorů výzkumu, Tomáš Lebeda, „mírný optimista“, i když možná z jiných důvodů. Nedávno zrozené iniciativy, například Alternativa zdola anebo ProAlt, by přece tu anomálii mohly změnit.

vyšlo v internetovém Deníku Referendum v pondělí 20. září 2010