Dva Jihočeši
18.2.2023
Rád bych letmo srovnal své dojmy z tvorby Jana Štiftera a Jiřího Hájíčka.
Jako naturalizovaný Jihočech (vlastně teď už bývalý, ale to není důležité) pochopitelně aspoň jaksi po očku sleduji tvorbu tamnních spisovatelů.
Soudě podle povídkové knihy Světlo z Pauliny, Jan Štifter dobře ovládá spisovatelské řemeslo – ví, o čem (holokaust, vyhnání Němců, krumlovský fotoateliér Seidel, potraty...) a jak psát. Jeho povídky mě nezřídka dojmou.
O Jiřím Hájíčkovi vím, že čerpá náměty ze svého života a blízkého (?) okolí. Jeho povídky jsou zřejmě díky tomu mnohem uvěřitelnější a s odpuštěním autentičtější. Považuji ho dokonce do značné míry za svého „uměleckého mluvčího“. Možná je v tom i prvek generační blízkosti: Hájíček je jen o dva roky mladší než já, kdežto Štifter o plných devatenáct.
Štifter prý vedle beletristické tvorby „mapuje dějiny domů a jejich obyvatel“, ale přesto se mi zdá, že jen zdařile popisuje „pohnuté osudy“ lidí, jimž jsou konkrétní domy a míst pouhou kulisou.
Hájíček naopak jako by mnohem víc vycházel z vlastností a osudů míst. Ty vlastnosti a osudy se pak promítají, zrcadlí či zobrazují v osudech, citech a promluvách jednotlivých lidí. Asi to tak nemá všude; ostatně nejsem dobrým znalcem celého jeho díla, ale například o Rybí krvi to platí beze zbytku. Významnou část onoho díla představují i povídky o lidech z vesnice (která konkrétně nehraje důležitou roli), přesazených do městského prostředí. Zrovna tohle téma je v soudobé české próze zřídkavé až výjimečné – a mně tuze sympatické.
Každopádně oba píší – kromě jiného – o Novohradských horách, krásném a zatím naštěstí cestovním ruchem nezprzněném koutu Čech. Važme si jejich kouzla a tamních pokladů přírodního i kulturního dědictví a čtěme, každý podle své náklonnosti, příběhy tamních míst i lidí.