Kam bych šel, čtyřiadvacet let po listopadu 1989
18.11.2013
Podobně jako Boris Cvek si nemyslím, že levice představuje zlo, kterému je třeba postavit schopného byznysmena z Východu jako cestu na Západ. Listopadový převrat mě formoval snad ještě víc než jeho. Měl jsem o tucet let delší zkušenost s minulým režimem a zároveň sice jen částečný, ale rychle doplňovaný obrázek o problémech Západu. Jakož i jakés takés ponětí, že některé skvrny nelze odstranit bez porušení podstaty látky.
Boris Cvek napsal v Britských listech (Kam jdeme, čtyřiadvacet let po listopadu 1989?): „Když jsem náhodou potkal lidi, kteří na Západě po pádu železné opony byli, měl jsem vždy pocit, že tam prostě jen chtěli být, třeba za cenu spaní ve spacáku někde v parku – být na tom místě, kam se 40 let nesmělo. Nikdy jsem neměl pocit, že by generaci, která žila 30-40 let izolovaná v minulém režimu, cestování na Západ nějak změnilo k lepšímu. A když jsem potkával lidi, kteří žili na Západě už dlouho, divil jsem se jejich skepsi vůči novému režimu…“
Žil jsem v minulém režimu jen 25 let, takže přísně vzato se mě to netýká, ale neodpustím si marginální přitakání a meritorní polemiku.
Ano, prosím, chtěl jsem tehdy být na místech, kam se 40 let nesmělo. Sbalil jsem si spacák a hned v prosinci 1989 jsem překročil v Gmündu pěšky hranici a – s noclehy v senících a podobně – aspoň narychlo během několika dní ochutnal Novohradské hory čili Freiwald z rakouské strany. Včetně vyhlídek, kam se chodívali dívat vyhnaní čeští Němci na svou domovinu. Snad, dovolte, abych odložil vrozenou skromnost, mě to opravdu trošinku lepším učinilo.
Izolovanost v minulém režimu byla nepochybně nepříjemná a pro leckoho až fatální, ale v žádném případě nebyla absolutní. Tisíce, ba desítky tisíc lidí ročně na Západ vycestovalo a i mnoho ostatních si mohlo opatřit docela hodně informací. Bystrý pozorovatel mohl snadno odhalit podobnost rudých režimních transparentů (se žlutými budovatelskými hesly) s rudými reklamními poutači nesoucími (bílé) nápisy Coca-Cola.
V šedé zóně, kterou zde rozumím řekněme (tuzemské) čtenáře, nikoliv autory Infochu, Svědectví a Listů a posléze Lidových novin, jsme měli dost dobrou představu o problémech svobodného leč kapitalistického světa. Pokud jsme dočasně podlehli snům o překonání těchto problémů, byla to jen euforie ospravedlnitelná významem a rozsahem pádu východního bloku v letech 1989-1991. Skepse vůči novému režimu se dostavila brzy.
Jsem k němu zdravě (?) skeptický dosud, ale být včera v Praze, raději bych ho šel s „anarchisty“ hájit na Jungmannovo náměstí nežli ho s maškarami (a pražskou kavárnou či kulturní frontou, chcete-li) vylepšovat do protizemanovského průvodu.