Jiří Guth Jarkovský

Propaganda mezinárodního makléře aneb Antipírko

17.9.2009

Ve čtvrtek 17. září jsem mejlem i na fejsbuku dostal několik vesměs nadšených upozornění na blog obchodníka s deriváty (rozuměj s deriváty cenných papírů) Štěpána Pírka. Nadšení nemohu sdílet a sestavil jsem následující osmadvacetibodovou polemiku. Původní text považuji za nebezpečnou protože důmyslnou propagandu ideologie neoliberalismu. -- Za pomoc s formulací některých bodů děkuji Tomáši Mrázovi z Tábora.

1) Na Pírkově tvrzení, že „Současná krize je způsobená tím, že lidé ve vyspělém světě se snaží si udržet vysokou životní úroveň i přesto, že na to nemají. Tečka.“ mi nejvíc vadí ta tečka. Kdo jsou ti zmínění lidé - úplně všichni? Není vina držitelů politické a ekonomické moci (nejvíc asi manažerů a akcionářů velkých finančních institucí) tolikrát větší, oč je větší jejich moc a majetek? Hlavně ale, je současná recese něčím (kvalitativním!) výjimečná oproti předchozím? Pochybuji. Jen si myslím, že by nebyl tak velká, kdyby nebylo touhy po zisku, zcela oproštěné od morálky (a na aktuální životní úrovni nezávislé) a masivní propagace úvěrů (dluhů) jako hybné síly kapitalismu? Můžeme zapátrat v paměti nebo v archívu, kdo toto hlásá (a u vidině až nemravného zisku se pouští do ohromných virtuálních finančních operací).

2) Jak vidno z prvního Pírkova grafu, pokles míry úspor v USA nastal už v letech 1983 nebo 1984, nikoliv až „na konci osmdesátých let“. Takže jeho příčinou těžko bude pád komunismu a rozvoj Internetu a telekomunikací. Co třeba neoliberální normy R. Reagana a M. Thatcherové?

3) Rétorikou výše uvedeného příkladu spočívá skutečná příčina krize v tom, že pan Johnson již nepěstuje jablka. Proč taky, když je mnohem levněji pěstují v jiných zemích?“ To zní slibně! Ale že by to pan Pírko důsledně domyslel a protestoval proti liberalizaci mezinárodního obchodu? Ani náhodou.

4) Týdeník Economist prý vidí „rozbujelé sociální a zdravotní systémy jako příčinu toho, co zlomí Západu vaz“. Nevím, v textu nejsou žádné argumenty a ani citace. Možná to tak vůbec není.

5) Krizi prý nejde zabránit? „Po celá staletí se ekonomiky světa vyvíjejí v cyklech podle určitých zákonitostí, které nelze obelstít, podobně jako přírodní zákony.“ Nevidím žádný argument. Nesouhlasím.

6) Vše je o dluzích. V řadě zemí se nakumulovalo příliš velké množství dluhů a prakticky už neexistuje žádná reálná možnost, jak je splatit.“ Nevím. Ve kterých státech, jak velké dluhy a kdy? Jaká je vůbec reálná vazba soukromých dluhů na státní teritorium? Mimochodem, jak to bylo s dluhy a veřejnými sociálními a zdravotními systémy (viz také bod 4) před (!) Velkou krizí ve třicátých letech a během dalších desetiletí? Myslím, že tam žádná přímá příčinná souvislost není.

7) Je nemyslitelné, že by se tato pravda [tvrzení citované v bodu 6)] otevřeně přiznala na veřejnosti. To by vyvolalo chaos.“ Možná by byl takový chaos příležitostí ke změně poměrů, která by předešla příští krizi (nové poměry by už vpodstatě nebyly kapitalistické) nebo ji alespoň výrazně oddálila. Nepřesně, ale názorně: třeba by se světové ekonomické uspořádání inspirovalo ve zdrženlivosti a zodpovědnosti, jakou vidíme ve Skandinávii.

8) Myslím, že katalyzátorem potíží je vědomí rozšířené "nemravnosti" a vzájemná nedůvěra. Proti té nedůvěře mohou pomoci státní opatření - stimulace ekonomiky vládními výdaji. Ne, že ne. Jestli může pomoci tištění nových peněz, nevím. Argumenty ze hry Osadníci a z modelu ostrova se třemi lidmi ale rozhodně neberu, obojí je nebezpečné manipulativní zjednodušení. Svět je o hodně jiný, než účelové modely neoliberálních (ale i mnoha jiných, řekněme mainstreamových) ekonomů.

9) Ono i samotné měření zlepšení ekonomické situace je diskutabilní.“ Zlatá slova! Pan Pírko ale nic lepšího a přitom prakticky použitelného, prosaditelného mezi politiky, ekonomy, publicisty a širokou veřejností, nenabízí. Bodejť. Takové snahy sleduji už asi 20 let (na Západě existují déle), ale zatím nemají úspěch. Bohužel to musel uznat i jeden z protagonistů těchto snah Bedřich Moldan (ve své nové knize Podmaněná planeta).

10) Nevím o tom, že by inflace byla „pevnou součástí ekonomiky“ (co to vůbec znamená?) a pokud ano, tak že až ve 20. století a kvůli „zvyšující se roli státu“. Chtělo by to upřesnit, v čem se kdy role kterého státu zvyšovala. Role různých států v ekonomice se přece v průběhu 20. (ale i 19.) století velmi různě měnila.

11) Vlády jsou největšími dlužníky a inflace je pro dlužníky darem.“ Nejsou. Pokud vím, vlády mnoha desítek malých a středních států jsou menšími dlužníky než mnoho desítek velkých korporací. Pokud vím, úroky z úvěrů bývají znatelně vyšší než míra inflace a nebýt inflace byly by nejspíš zhruba o tu míru nižší. Nevidím tam žádný dar, ale může to být i tím, že jako dlužník nejsem moc zkušený.

12) Ekonomové často straší deflací jako velkou hrozbou. (…) Strašení deflací a zakonzervování permanentní inflace je tedy trikem, kterým největší dlužník ze všech – stát, neviditelně získává zdroje.“ Pardon, ale nestraší deflací většinou ekonomové ze soukromých finančních institucí? Bude to asi nějak jinak, složitěji.

13) Myslím, že pan Pírko v článku na více místech jen ideologicky, nepodloženě straší „státem“. Například větu „Zakonzervování krize je téměř garantováno i dalším fenoménem – znárodňováním.“ vůbec ničím nedokládá.

14) Státními zásahy dochází k pouhému přesunu bohatství, nikoliv k jeho vytváření.“ Ideologická floskule, respektive nejprimitivnější, monetární představa o bohatství. Mnohé státní zásahy (jistě ne všechny) umožňují, aby existenci a kultivaci různých mezilidských vztahů, tvorby, komunikace, kvalitního životního prostředí a jiných statků, které jsou –aspoň zatím- neprodejné, ale jimiž nepochybně jsme bohatí.

15) Opravdu státní zásahy zhoršují situaci? „Státními zásahy dochází k socializaci dopadů krize, tedy k jejich rozložení do celé společnosti. Místo aby výrazně trpěla pouze postižená část společnosti, trpí všichni, ale ti postižení o něco méně. S tím ale vzniká další problém. Motivuje to lidi k chování, které se označuje jako morální hazard. Pokud lidé, kteří udělali chyby, nenesou za své činy důsledky, udělají to znovu. Proč by měl bankéř se svěřenými prostředky příště nakládat obezřetněji, když jeho banku zachránil stát a z peněz daňových poplatníků se rovnou vyčlenily miliardy na bonusy?“ Tady si asi nerozumíme, kdo patří do „postižené části společnosti“. Něco mi říká, že (nejen morálně) hazardující bankéři tvoří z této množiny lidí zanedbatelně malý podíl. Pokud jde o ně, snad bych se s panem Pírkem shodl, že státní opatření by jim ulehčovat neměla.

16) V logice pana Pírka se nemůžeme „poučit z vlastních chyb a příště dělat věci lépe“, pokud ekonomika neprojde prudkou krizí resp. pokud se vlády snaží zmírnit dopady krize. Jenomže podle této logiky máme (lidstvo jako celek ?) učenlivost asi jako dešťovka. Přitom v závěru píše, že rozum je jednou z našich zbraní proti krizi. To je rozpor a jsem na straně rozumu. Ostatně i dítě z rozpálených kamen ucukne hned po doteku a nepotřebuje, aby mu ručička začala uhelnatět.

17) Pan Pírko na několika místech své stati dokládá či spíše ilustruje své vývody na statistice z USA. Nepovažuji se za Američana a jsem docela rád, že máme v Evropě politické a ekonomické podmínky zatím ještě aspoň o něco jiné. A průběh statistických ukazatelů také.

18) S ideologickým výkřikem „Regulace zatěžuje firmy a náklady v konečném důsledku vždy zaplatí zákazník.“ se snad ani polemizovat nedá. Nedá a nemá, platí totiž jen v modelech (srovnej bod 8). Chudáci zákazníci tedy museli zaplatit třeba „náklady“ zákazu otroctví, takže pryč s regulací…?

19) Pracovitost, šikovnost, skromnost, to jsou naše zbraně proti krizi. Tím vzniká skutečné bohatství.“ Jak velebné. Kdo by s tím mohl polemizovat? Jak to ale souvisí se zbytkem textu? Moment, co je vlastně to „skutečné bohatství“? (viz také bod 14) V jaké míře těmi vlastnostmi oplývali hazardující američtí bankéři? Jakou povahu mělo jejich bohatství podle Š. Pírka?

20) V poslední době se v médiích stále častěji objevuje názor, že z nejhoršího jsme venku a recese skončila. (…) Místo do výroby proudí peníze do spekulací.“ Možná proudí, ale to už mnoho desítek let bez ohledu na fázi hospodářských cyklů.

21) (Jeden graf a několik odstavců textu o hodnotě některých akcií, vyjádřené ve zlatě, nekomentuji. Myslím, že Š. Pírkovi slouží k ilustraci tvrzení, že recese ještě neskončila – a zrovna v tom s ním nepolemizuji.)

22) Neustálý růst akciového trhu je nutné zajistit. Současný systém je na spekulacích závislý mnohem více, než se na první pohled může zdát.“ Další věty vhodné k tesání. V dalším textu se ale ani náznakem nedozvíme, jak toto změnit. Pracovitost, šikovnost a skromnost (viz bod 19) na to asi nestačí. Myslím, že by to musela být hodně radikální změna a že jsou jí schopné jen vlády (takovým změnám bych bez váhání říkal skutečné reformy), anebo davy lidí bez ohledu na vlády, natož na podnikatele. Tomu se zase říkává revoluce.

23) „Protože skutečnou příčinou krize není žití si Západu nad poměry, nemohou „ukončit krizi pouze dvě věci: omezení spotřeby a opětovné získání konkurenceschopnosti.“ Dále uvedená podmínka „když si Západ dokáže vydělat na svoji životní úroveň“ nemá smysl (aniž ta „konkurenceschopnost“ v předchozí větě). Západ je abstraktní, neohraničený pojem. Není to uzavřená, jednotná ekonomická jednotka. Konkurenceschopností přitom míní schopnost dosahovat zisku na úkor pracujících v rozvojovém světě resp. díky čerpání „komodit“, což jsou povětšinou suroviny a neobnovitelné přírodních zdrojů. Děkuji, nechci.

24) Vývoj velikosti celkového dluhu v USA v poměru k ekonomice (zde ji Š. Pírko bez zaváhání charakterizuje pomocí HDP, srv. bod. 9) se dá těžko korelovat s čímkoliv v reálném světě. Minima dosáhl kolem roku 1950 a pak rostl zvolna zhruba do r. 1980. Hodnoty srovnatelné s Velkou krizí z třicátých let dosáhl asi v r. 2003.

25) Můžeme si tedy být skoro jistí, že konečné řešení současné krize proběhne přes inflaci a devalvaci měn. Žádné jiné řešení není v současné době příliš pravděpodobné.“ Hm, uvidíme, možné to je. Já ale v Pírkově článku nevidím pro takové tvrzení dost argumentů. Tak mě napadá, co je to vlastně „konečné řešení současné krize“, jak ho poznáme?

26) Další růst našeho bohatství je opřen o levnou práci miliard lidí po celém světě, které se zapojily do globální ekonomiky.“ Další zlatá slova. Pro mě je to morálně pochybně, environmentálně riskantní a zcela jistě dlouhodobě (tzv. trvale, ale to je na můj vkus málo pokorné) neudržitelné, ale pro Š. Pírka důvod k optimismu, jestli jsem ho dobře pochopil.

27) Neoliberální doktrína na zlatém podnosu: „Výše uvedené země [ČR, Slovensko, Polsko a další postkomunistické země včetně například Kazachstánu, Ukrajiny a samozřejmě Ruska, ale také většiny zemí v Asii v čele s Čínou, Indií, ale také Vietnamem, Malajsií a dalšími státy a nelze samozřejmě zapomenout na tygry z Jižní Ameriky jako je Brazílie a většina dalších států a nelze nezmínit některé země v Africe.] lze dát do škatulky „progressing“, tedy ekonomiky, které jdou správným směrem, rozvíjejí se, vzkvétají, česky bychom mohli říci ekonomiky „nastupující“. V otevřeném globálním ekonomickém prostoru totiž mají co nabídnout – zejména levnou práci a komodity.“

28) V závěru Pírko nenápadně přechází od problematiky současné recese ke starosti o to, jak zajistit blahobyt „nás“ – ČR resp. Západu. Pro můj rozum až příliš paradoxně ale lituje, že „Náš sociální a zdravotní systém je velmi štědrý a nenutí lidi tolik pracovat a šetřit jako ve většině chudších zemí.“ Takže raději následujme Kazachstán, Rusko, Vietnam a další státy? Podle nápovědy Š. Pírka by volba ODS a TOP 09 vedla právě tam (a bylo by to dobře).

S blogem pana Pírka dost důsledně polemizuji. Uzavřít ale mohu sentencí, na níž se plně shodneme: „Každý z nás může (…) rozhodnout při příštích volbách.“



Komentáře

18 Sep 2009 23:38 Petr Ježek
Pochybující ovce nejsou ovce



© Guth 2008. Webhosting & webdesign & publikační systém TOOLKIT - Econnect